Božská a lidská stránka církve
2 Král 5,14-17
Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího
muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl:
”Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar
od svého služebníka.”
Elizeus odpověděl: ”Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!” Ačkoli
na něj naléhal, aby vzal, odepřel.
Náman pak řekl: ”Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik
unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy
jiným bohům, jen Hospodinu.”
Když přišlo k Ježíšovi deset malomocných, uzdravil je. Jen jeden z nich ale velebil Boha a přišel Ježíšovi poděkovat. Kupodivu to nebyl izraelita Žid, ale byl to Samaritán. Lid ze Samaří přitom nebyl v očích pravověrných Židů nijak uznávaný a vítaný. Přesto se zachoval lépe tento cizinec než „domácí“, kteří k tomu měli mnohem lepší předpoklady. Ježíš se podivil: „Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ (Lk 17, 17-18).
Někdy se dostane člověk do situace, kdy se cítí lépe mezi cizími než mezi svými. Stává se to často i křesťanům, kteří zažijí nepříjemnou zkušenost ve vlastním církevním společenství. Jeden přítel se mi svěřil, jak si po nepříjemném zážitku s vlastním farářem postěžoval o dané situaci svým kolegům v zaměstnání, kde nikdy nic podobného nezažil. Říkal, že měl asi raději mlčet, protože se hluboce styděl za to, jak nechápavě se na něj spolupracovníci dívali a nerozuměli tomu, proč ještě v takové církvi zůstává. Jeden kněz mi zase jednou říkal, že má při přípravách na manželství velice rád „bezvěrce“ (jedná-li se o snoubence, z nichž je jeden nevěřící). Na nic si prý nehrají a jsou upřímní. Vzpomínám si také na jednoho z našich biskupů, který svého času prohlásil, že se ve společenství chartistů cítil leckdy lépe než v církevním společenství. Také mu to mnozí nemohli ve zlém dlouho zapomenout.
Toto všechno je pochopitelné a pravděpodobně každý z nás někdy zažil podobné pocity. Církev není lidským společenstvím, které by bylo bez chyby a zklamání od lidí, s nimiž jsme nějak úzce spojeni (v tomto případě svou vírou) je horší než zklamání od lidí, od kterých toho tolik nečekáme. Je také asi pochopitelné, že když si na něco podobného člověk postěžuje, dostanou se jeho souvěrci místo do kající nálady do nálady bojové: „Když je mu lépe s nevěřícími, ať si táhne.“ Podobně se asi cítili Židé, když jim Ježíš vmetl do tváře připomínku toho, že někteří pohané projevili mnohem větší důvěru v Boha než vyvolený národ. „Mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ (Lk 4, 27; srov. 2 Král 5, 14-17).
Rozhodující je zde to, že se nejedná o rovinu čistě osobní morálky. Tam by se snad leckdo i chytil za nos a přemýšlel o svém jednání. Ve hře je ale společenství Božího lidu. V citovaném úryvku z evangelia Izrael, v našem životě pak církev. Stěžovat si na společenství Božího lidu je pak v našem chápání cosi hodně blízkého znesvěcení. Takový pohled ale směšuje božskou a lidskou stránku církve, tedy její vertikální a horizontální rozměr. Církev je dokonalá, svatá a Druhý vatikánský koncil o ní mluví jako o zárodku Božího království (LG 5). Na druhé straně je ale nedokonalá, hříšná a neustále potřebující reformu (semper reformanda). Stěžovat si na církev lze, ale smysl to dává jen v kontextu onoho druhého, horizontálního rozměru, tedy společenství hříšných lidí. Tento rozměr je ale ve skutečnosti až druhotný. Je plně odvozen a závislý na rozměru prvním, kterým je společenství s Bohem. Na toto společenství si opravdu nemáme sebemenší důvod stěžovat. A ani tak obvykle nečiníme. A nečinil to tak ani Ježíš ve zmíněných úryvcích.
Jestliže ale v našich slovech nebo myslích převládne jen jeden z těchto rozměrů a ztratí se náležitá rovnováha a v obou případech je výsledkem zmatek. Jestliže v církvi očekávám pouze a jen nedostižný majestát Boží a chci ho nacházet i v jejich lidských strukturách a úřadech, budu pravděpodobně zklamán až příliš mnoho lidským a hříšným. Útěchu pak mohu najít ve snech o církvi coby dokonalé křesťanské monarchii nebo dokonce o pořádku a velkoleposti autoritativních režimů a diktatur, kde si nemůže každý dělat, co se mu zlíbí. Papež z tiárou na nosítkách, tvrdá cenzura, rada bdělosti a vynucená jednota v každém detailu.
Pokud naopak očekávám v církvi pouze teplé lidské společenství, narazím brzy také. Mluvit o církvi pouze jako o společenství otevřených srdcí je prostě neadekvátní a brzy je elementární zkušeností vyvráceno jako přinejlepším pouhá iluze. Ne, Bohu prostě někdy lépe děkují Samaritáni nebo syrský Náman. Je-li pohled na církev příliš soustředěn na její lidskou stránku, bude člověk zklamán snad ještě víc než v opačném případě.
Evangelium o Samaritánovi, který jediný přišel Ježíšovi poděkovat nám ukazuje tento dvojí rozměr církve zřetelně. Někdy lépe vzdávají chválu Bohu Samaritáni. Ale přesto, jak říká Ježíš, je „spása ze Židů“ (Jan 4, 22). Lépe se někdy chovají nekřesťané. Přesto je ale spása zprostředkována církví Kristovou. Protože církev není jen Bůh sám. Není jí ani pouhé lidské společenství. Církev je společenství Boha s lidmi. A jen ten, kdo pochopí a unese svatost a dokonalost ruku v ruce s hříšností a slabostí, může žít a hlásat evangelium tak, jak je třeba.
14. 10. 2007
Tomáš Machula