Království Krista a dnešní doba

Lk 23,35-43
Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!”
Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: ”Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!” Nad ním byl totiž nápis: ”To je židovský král.”
Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ”Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!”
Druhý ho však okřikl: ”Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.”
A dodal: ”Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.”
Odpověděl mu: ”Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.”

 

Když evangelium nebo liturgický rok mluví o králi a království, je to pro dnešního člověka jako závan pohádek nebo dávné historie. Králové a královny už v našich končinách dlouho nepanují a doby, kdy vládli králové, na které vzpomíná většina národa ráda, je ještě mnohem vzdálenější. Pro dnešního demokraticky smýšlejícího občana je prostě království mírně řečeno přežitek. Mluví-li o kralování Krista Bible, chápeme to jako dobový výraz něčeho, co by se dnes řeklo úplně jinak.

        Dnešní doba je zvyklá mnohem víc na ministerské předsedy a prezidenty. Moc těchto novodobých panovníků je navíc věcně velmi přesně vymezená a k tomu i časově omezená. V minulosti byl ale král viděn jako jakési pozemské ztělesnění Kristova královského úřadu. Na to se odvolávají často i současní monarchisté, kteří jsou katolíci. Správná vláda je účastí na kralování Krista. Demokracie je zmatek.

        Je pravda, že náš křesťanský život je účastí na božských dokonalostech. Problém je ale v tom, že naše účast je vždy značně limitovaná. Nejen naší stvořeností a konečností, ale především hříchem. Všichni přece víme, že ideálním vládcem by byl osvícený monarcha, ale kde ho vzít a jak zaručit, že jeho nástupce bude také osvícený? Demokracie je systém, kde si lid vládne sám. Křesťan by měl samozřejmě toto vládnutí chápat jako svou účast na jediné vládě Kristově. Stará zásada vlády Krista zosobněné panovníkem by tak byla zachována. Jen je zde těch pozemských ztělesnění Kristovy vlády víc než jeden. Všichni pokřtění jsou koneckonců povoláni k účasti na Kristově úřadu královském prorockém i kněžském. V tomto smyslu nám slavnost Krista Krále má stále co říct.  A nemusí nám evokovat jen pohádky.

26. 11. 2007

Tomáš Machula