Život spravedlivého

Ž 1

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní,
nepostává na cestě, kudy chodí hříšní,
a nezasedá ve shromáždění rouhačů,
ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a
o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.

Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů,
a ve svůj čas přináší ovoce.
Listí mu nevadne
a daří se mu vše, co koná.

Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak:
jsou jako pleva rozvátá větrem.
Proto neobstojí bezbožní na soudu
ani hříšní ve shromáždění spravedlivých,
vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých,
ale cesta bezbožných skončí záhubou.

Hned první žalm této biblické sbírky svatých písní nasazuje laťku velmi vysoko. Začíná tím, jak být spravedlivý. Spravedlivý je ovšem ve starozákonním chápání zhruba totéž, čemu dnes říkáme "svatý". Dalo by se říci, že žalmy zpívají o radostech i bolestech člověka, o hněvu na nepřátele, o strachu před nimi, o důvěře v Boha i o vylévání si srdce plného bolesti a nepochopení, ale všechno začíná někde jinde: tím, co to znamená být spravedlivý. Církevní modlitební praxe to respektuje a umisťuje tento žalm na začátek své denní modlitby církve, tj. na neděli prvního týdne. Protože dříve, než se začne jásat nebo naříkat, je třeba si přečíst ono úvodní žalmové blahoslavenství: "Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní."

Na rozdíl od mnoha netrpělivých vychovatelů a "taky proroků", kteří by chtěli udělat člověka svatým okamžitě tady a teď (na čemž není nic zlého), a kteří se bohužel tuto svou krásnou myšlenku snaží realizovat násilím nebo přinejmenším zvýšeným hlasem a imperativním tónem (což už je horší), je první žalm překvapivě klidný a nic nepřikazuje. Jeho tón není imperativní, ale indikativní, tj. nepřikazuje, ale pouze seznamuje s tím, jak se věci mají. Navíc z něj cítíme ohromnou vnitřní vyrovnanost a klid. Rozhodně při zpěvu, recitaci nebo tichém čtení tohoto žalmu nemáme tendenci nervózně poposedávat, kovat meče k boji nebo se naopak bít do hlavy a halit se do kajícího roucha. Spíš žasneme nad krásou toho, co znamená být spravedlivým a srdce se naplňuje vděčností nad tím, že je něco takového aspoň trošku možné. Je asi také těžké, udělat z tohoto textu bojový pochod nebo zhudebnit tento žalm v rockovém tempu. Spíš mu odpovídá jiný typ hudby, která vystihuje tichou vnitřní radost z harmonie spravedlivého - svatého. A protože žalm takto nepřikazuje ani nehrozí, ale pouze ukazuje, je jeho vybízecí a pedagogická síla mnohem větší, než jakýkoli kazatelský imperativ či imperátorské gesto. Kdo by nechtěl být spravedlivým, o kterém mluví první žalm?

Co to ale znamená pro praktický život? Poslechnout si chvalozpěv na ideu je hezké, ale po jeho vyslechnutí jsme tam, kde jsme byli. Člověk potřebuje praktickou radu a konkrétní pomoc. Co má dělat moderní člověk v tomto světě, který chce být jako "strom zasazený u vodních proudů" a ne jako "pleva rozvátá větrem"? Občas čteme o nějakém velkém a ctěném člověku, že byl tak spravedlivý, že by nikdy nepodal ruku svévolníkovi, člověku nečestnému. Komu podal ruku, na toho jste se mohli spolehnout. To je zajisté krásné, protože to byl dobrý indikátor komu například půjčit peníze a komu ne, ale za prvé je to praktické (nevede to k uzavírání se do malé skupinky "spravedlivých", která přestává být schopná normální komunikace s okolním "poskvrněným" světem), a za druhé - a o to jde především - je to správné? Zdálo by se, že první žalm k tomu vybízí. Spravedlivý je přece ten, kdo "nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů". Křesťan by měl ale číst Starý zákon ve světle zákona Nového (a navíc mám své pochybnosti o tom, že takto přísně separatisticky chápaná spravedlnost je skutečně věrným tlumočením starozákonní zvěsti). Otázku je tedy vhodné položit takto: Choval se Ježíš, který je spravedlivý par excellence, spravedlnost sama, tak, že by nepostával na cestě hříšných a nezasedal ve shromáždění rouhačů? Zdánlivě snadná otázka, ale... Choval i nechoval, záleží na tom, jak se to vezme. Rozhodně nechodil po cestách hříšníků ve smyslu následování hříšného chování, hříšného jednání, rozhodně neposlouchal rady bezbožných, rozhodně nezasedal mezi rouhači jako jeden z nich. V tomto smyslu naprosto přesně naplňoval starozákonní ideál spravedlivého vykreslený prvním žalmem. Separoval se ale od bezbožných, rouhačů a hříšníků? Stranil se od nich tak, že by jim ruku nepodal? Právě naopak. Vzal si vodu od Samařanky, tedy od ženy z národa, který by Židé označili jako bezbožný, jedl u Zachea, tedy u veřejného hříšníka a vůbec byl známý svým nestraněním se těch, kteří stáli mimo oblast spravedlnosti, že Ježíš sám poznamenal: "Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno - říkáte: `Je posedlý.´Přišel Syn člověka, jí a pije - říkáte: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´" (Lk 7, 33-34) Spravedlivý nezasedá s hříšníky ani rouhači, ale nevyhýbá se jim. Jde k nim, protože "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní." (Mk 2, 17) Ježíš tento výrok korunuje větou, k níž už není, co dodat: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." 
        

12. 9. 2008

Tomáš Machula