Králi se neodmlouvá

Mt 25, 31-46
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ Tu mu ti spravedliví odpoví: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Král jim odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Potom řekne těm na levici: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Tehdy odpoví i oni: “Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“ On jim odpoví: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
 

Příběh z pětadvacáté kapitoly Matoušova evangelia je velmi známý. Často ho slyšíme v kostelech i při jiných příležitostech a jeho hlavní sdělení, kvůli kterému bývá tak často slyšet, je zřejmé – je jím ona věta, kde Ježíš varuje před uzavíráním se do ryze soukromé zbožnosti a před zapomínáním na bližního: „Amen, pravím vám, cokoliv jste (ne)učinili jednomu z těchto nepatrných, (ani) mně jste (ne)učinili.“ Dosah podobenství je jasně sociální a ukazuje na to, že víra není jen soukromá záležitost, a že není jen mezi mnou a Bohem. Je to vertikální vztah (směrem vzhůru), který otevírá člověka i směrem horizontálním (do stran). Víra, která se neprojevuje skutky, je mrtvá. Apoštol Jakub to říká ve svém listě zřetelně:

Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad“, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? (Jak 2, 14-20)

Kolem tohoto problému vyvstala mezi křesťany kupodivu v dějinách celá řada kontroverzí. Luther dokonce nazval Jakubův list „slaměnou epištolou“, protože se mu zdálo, že příliš vyvyšuje skutky nad víru, která je tím hlavním. Jakub ale nedělá nic jiného, než rozvíjí to, co říká Pán ve svém podobenství výše. Luthera můžeme asi pochopit, uvážíme-li, že jeho silně emotivní vystoupení bylo reakcí na zbytnělou a od původního smyslu odchýlenou praxi odpustků, kterou nikoli neprávem pokládal za svatokupectví a tedy za skutkaření, proti kterému stavěl víru a především víru. Žádný extrém však nelze léčit jiným extrémem. Tak jako omrzlou ruku neléčíme poléváním vařící vodou, ani skutkaření bychom neměli léčit principem sola fide (pouhou vírou). K tomu také křesťany dovedla i sama praxe, kdy nejlepších a nejzajímavějších výsledků ekumenické spolupráce dnes katoličtí a protestantští křesťané dosahují v oblasti charity.

Na evangelním úryvku je však zajímavá ještě jedna věc, která obvykle zůstává stranou pozornosti. Aspoň já jsem se dosud nesetkal v žádném kázání ani v žádné biblické hodině s tím, že by si jí někdo povšiml a zamyslel se nad ní. Přitom není úplně samozřejmá a vybízí k zamyšlení.

Představme si, že jsme na posledním soudu a jde o hodně. Syn člověka je soudce laskavý, ale spravedlivý. Jako pastýř rozděluje své ovce a kozly, jako král, který po těžké bitvě uděluje léna vazalům, co obstáli, a trestá ty, kteří zradili. Stojíme a čekáme, neboť nikdo z nás si nemůže být jistý, jak obstojí. Srdce každého z nás totiž táhne takříkajíc na obě strany. Apoštol Pavel

Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Řím 7, 21-24)

Víme, že jsme se snažili, a že jsme pro lásku k Pánu konali dobro. Víme ale také, že tato láska nebyla zcela čistá, neboť do ní bylo přimícháno trochu pohodlnosti, trochu oportunismu, trochu lásky k sobě, trochu vypočítavosti atd. A teď, tváří v tvář majestátu Syna člověka – Pána – Pastýře – Krále – se ptáme sami sebe, jestli jsme opravdu plnili Boží vůli a ne pouze vůli svou, která sledovala náš vlastní prospěch. Neboť jak to jistě sami známe, jsme-li k sobě upřímní, nikdy si nemůžeme být sami sebou jistí.

Pán ale říká dobrou zprávu: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ V tuto chvíli by měl následovat úlevný vzdech a rychlé odkráčení směrem k převzetí slíbeného království. Raději už žádné otázky. Hlavně, že to dopadlo dobře.

Ti po pravici ale dělají naprosto nepochopitelnou věc. Pravděpodobně se úplně nepoznali v Pánových slovech a tak se ozývají: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Zní to skoro jako: „Nezmýlil ses, Pane? My si na nic takového nepamatujeme.“ Má to logiku? Člověk by měl skoro tendenci na ně zavrčet: „Nediskutuj, kušuj a buď rád, že jsi dopadl tak dobře!“ Jak je možné, že ve chvíli, kdy jde o všechno, a kdy jsme uspěli, zpochybňujeme zdůvodnění Soudícího Krále, protože se nám to prostě nějak nezdá? To se zdá být přímo sebevražedné a hloupé.

Ač se na to na první pohled nemusí zdát možné, logiku ta zvláštní a hloupá otázka lidí po pravici má. Jsou to totiž lidé dobří, tedy ti, kteří se svým životem již Bohu přiblížili natolik, že mají na jeho svatosti tak velkou účast, že se nerozpakujeme je označovat taky jako svaté. Jejich přístup není vypočítavý, plný strachu a kalkulací. Jsou naprosto otevření a nemají co skrývat. Co Pán činí, dobře činí. Pravda je to hlavní a teď se ukazuje. Proto je navýsost pochopitelné, že se ptají na to, čemu nerozumí, neboť nepochybují, že to, co Pán rozhodne, je dobré, a že Pán ví, co dělá. Nežijí v nesmyslné iluzi, že by ho mohli obalamutit svým politikařením a taktizováním. Jestliže je Pán překvapil svým rozsudkem, byť radostným a dobrým, ptají se, aby pochopili. A nezklamou se. Odpověď Ježíšova vede jen k většímu prohloubení jejich poznání Božích věcí a jejich lásky k němu. Přístup „kdo se moc ptá, moc se dozví“, u Boha prostě neplatí. Přesněji řečeno platí, ale ne ve svém ironickém zabarvení. Platí doslova a ve svém čistém a takřka naivním významu. Před Bohem není nic skrytého. A pokud něco potřebujeme, Bůh nám to objasní.

Tomáš Machula

16. 11. 2008