Důkazy Boží existence a víra

Jako věřící křesťan a zároveň filosof se často setkávám s tématikou tzv. důkazů Boží existence. K čemu slouží, nakolik jsou přesvědčivé, jsou to vůbec důkazy apod.? Existuje vůbec někdo, kdo by dospěl ke křesťanské víře na základě takových důkazů? Podobné otázky se množí. Někteří mí kolegové na tyto otázky odpovídají kladně, jiní záporně. Mají tedy vůbec takové racionální konstrukty smysl, když se na jejich významu nedohodnou ani sami filosofové? Pokusím se s touto otázkou vyrovnat na základě své životní zkušenosti, svého filosofického poznání i své křesťanské víry.

Jako konvertita z rané dospělosti mohu říci, že platí slovo apoštola Pavla, že „to, co lze o Bohu poznat, je přístupné (...) Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Řím 1, 19-20). O existenci Boží jsem začal přemýšlet nikoli proto, že bych se setkal se zajímavými mladými křesťany, ani ne proto, že bych otevřel Písmo a byl osloven jeho zvěstí, ani ne proto, že bych mě tížily mé hříchy. Prakticky žádné křesťany jsem neznal, Bibli jsem neměl a podle svého názoru jsem žil docela slušně. Ponechávám stranou, jestli byl tento můj dojem správný nebo ne, protože to teď není důležité. Otázka totiž zní, co mě oslovilo, co mi nedalo spát, a co mě nakonec přivedlo k víře. Podotýkám, že jsem si vědom, že má odpověď bude subjektivní. Předkládám ji také jako malé svědectví a nikoli jako obecně platnou teologickou odpověď. Kolik lidí, tolik různých osudů a tolik různých cest k víře. Ale lze mezi nimi najít i různé podobné vzorce, podobné cesty, podobné způsoby tázání. Některé z nich jsou možná spíše většinové, jiné spíše menšinové. Já jsem byl například dlouho skeptický pro onen typický protestantský vzorec „otevřel Písmo, přečetl evangelium, rozplakal se a uvěřil“. Prostě jsem nikoho takového nepotkal. Pouze jsem o takových lidech čítal v protestantských knihách. Nakonec jsem ale přece jen takového člověka potkal a proti všem předpokladům se z něj vyklubal katolík. Podobně jsem ke všem paradoxům potkal člověka, který první krok k víře učinil v katolickém kostele zasažen Boží milostí před obrazem „obrácení sv. Ignáce“. Jaký div – byl to protestant. (Přitom obrácení se při náhodné návštěvě kostela je podobným schématem v literatuře katolické jako obrácení se při náhodné četbě Písma v literatuře protestantské). Ale o to nejde. Zůstaňme u toho, že jsou některé cesty asi obvyklejší, jiné méně obvyklé.

Moje cesta byla cestou intelektuální. Hlavní pro mě byla otázka: existuje či neexistuje? A z toho plynuly určité důsledky. Vůbec jsem nepřemýšlel o kostele. Bibli jsem si opatřil (tehdy ještě dost obtížně od kamarádky z disidentské rodiny) a četl ji se snahou něco se dovědět k této mé otázce. Poučil jsem se o ledasčem, ale bylo to naprosto mimoběžné tomu, co jsem hledal. Přitom jsem ale neměl pocit, že dělám něco zbytečného. Pouze jsem nenacházel odpověď. Za komunismu nebyly hromady literatury ani internet, nebyly diskusní skupiny a o daných otázkách jsme se ani bavit moc neuměli. Nebylo ani s kým. Sedmnáctiletý student Gymnázia v malém městě si tehdy těžko mohl najít někoho, s kým by mohl sdílet své otázky a společně hledat odpovědi. Ti lidé v okolí asi byli, ale všichni se báli o těchto věcech mluvit, ba i naznačit, že o nich přemýšlejí. I já jsem mlčel a přemýšlel jsem o nich sám. Jít na faru mě nenapadlo. Nevím proč. Člověk nežijící v církvi prostě takto nemyslí. Bylo to těžké, ale díky tomuto zvláštnímu komunistickému skleníku i zajímavé a jedinečné. Postupně jsem tak sám se sebou a s pár podněty, které by šly spočítat na prstech jedné ruky dospěl k přesvědčení, že vysvětlení světa bez Boha je absurdní, a že Bůh existovat musí. Jak přesně jsem k tomuto poznání dospěl dnes už pohříchu nevím, protože od té doby jsem si svou cestu srovnával s mnohými slavnějšími konvertity jako byli G. K. Chesterton, C. S. Lewis, A. Frossard a jiní, až jsem zjistil, že už nejsem plně schopen odlišit historickou pravdu od svých interpretací (filosofové zabývající se hermeneutikou mohou spokojeně přikývnout, jako že nejsou vůbec překvapeni). Ale to nakonec není důležité. Důležité je, že jsem se nějak dopracoval k přesvědčení, že existuje Bůh.

A jako člověk logicky myslící jsem začal „nábožensky žít“, neboť pokud existuje Bůh, nemá logiku Jej ignorovat. Po kratším vyjasňování si své církevní příslušnosti jsem zakotvil v katolickém kostele, začal se modlit, chodit na bohoslužby a poznávat křesťany a církev. A až teď nastal problém. Dnes už zpětně dokážu problém popsat – tehdy jsem to ještě nedovedl. V kostele jsem odkoukal, jak se chovat. Ale modlitba mi zněla jako mluvení do stěny. Rozhovor s Bohem? Nesmysl!

Tím se dostávám k otázce předložené na počátku. Jaký význam mají důkazy Boží existence dnes? Mohou přivést někoho k víře? Jako člověk, který si prožil intelektuální cestu k poznání existence Boha, mohu odpovědně říci, že rozumová argumentace může některým lidem velmi pomoci v jejich cestě k víře. Možná ne všem, možná ne ani většině, neboť psychologicky jsme každý ustrojen jinak a každý máme své „receptory“ naladěné jinak. Ale my, kteří jsme založeni intelektuálně a nadto jsme se shodou okolností ocitli v určité příhodné životní situaci, takovou pomoc srozumitelných a dobře předložených argumentů dokážeme ocenit. Je to ale přivedení k víře?

Tady musím jasně říci, že není. Je to přivedení na práh víry, což je velká věc, ale samotná víra je existenciální akt, rozhodnutí se, který musí člověk udělat sám, rozhodnout se a svěřit se Někomu. Není to pouhé přesvědčení, je to plné odevzdání se. K víře samozřejmě patří k přesvědčení (pravdy víry, nauka), ale ta nabývá smyslu až ze vztahu k Bohu, který je dán odpovědí na Boží pozvání. Nicméně když říkám toto, jsem si vědom, že když většina zastánců tzv. důkazů Boží existence tvrdí, že tyto rozumové argumentace přivádějí k víře, označují tím poněkud nepřesně totéž, co já označuji jako přivedení na práh víry. Neboť kdo je skutečně věřící, ten onen obrovský skok mezi pouhým rozumovým souhlasem s tvrzením o Boží existenci a úkonem víry naprosto chápe.

Tehdy, když jsem se pokoušel modlit podle návodů a rad, jsem prostě zkrachoval. Přistupoval jsem k modlitbě totiž opět jako k racionálnímu problému, který má řešení, jako k hlavolamu, který lze nějak složit, který má nějaká „návod“. Až po nějakém čase jsem objevil prostý fakt, že se jedná takříkajíc o kategoriální omyl. A v tom mi již museli pomoci druzí křesťané. Víra v Boha je totiž skutečně komunikace a vztah, ale ten nemůže být nikdy jednosměrný a jednostranný, jako rádio, které zapnu kdy chci a vypnu kdy chci, popř. přeladím na frekvenci, kterou chci. Bůh je Někdo, kdo je svrchovaně svobodný a nadto můj Stvořitel, Pán a Vykupitel. Nelze si ho ochočit nebo na něj najít návod. Jakmile jsem si toto uvědomil, začal jsem se úplně jinak modlit a najednou vše dostalo smysl.

Co tedy s důkazy Jeho existence? Smysl mají. Potvrzuje mi to má vlastní zkušenost, potvrzuje mi to i slovo Písma (Řím 1, 20) i nauka církve vyslovená na Prvním vatikánském koncilu. Jejich úloha je však být částí nějakého celku. Nejsou tím nejdůležitějším. Pro někoho jsou na jeho osobní životní cestě naprosto bezvýznamné, pro jiného zase velmi důležité. Samy o sobě víru nezpůsobí, ale jsou jedním podnětů, které k víře mohou pomoci. Dělat z nich hlavní prostředek evangelizace je samozřejmě asi nesmyslné. Myslím ale, že pohrdat jimi jako tím, co nikoho k víře nikdy nepřivede, je taky nesmyslné. V životní cestě některých z nás mají totiž rozumové argumentace podobného typu velmi významnou úlohu. I když vždycky ne ve formě vědeckých statí – ale ruku na srdce, vždycky je dobré, když se takový přemýšlivý intelektuál může dostat do diskuse s křesťanem učeným a zbožným než pouze zbožným. Něco podobného říkávala už sv. Terezie z Avily a dokonce ještě radikálněji.

Tomáš Machula

17. 11. 2008