Obdělávat a střežit

 V úvodníku Perspektiv č. 15 píše Marek Orko Vácha o různých přístupech k přírodě a vyzývá k přijetí ekologického myšlení jako křesťanské povinnosti. Autor rozlišuje tři základní myšlenkové koncepce přístupu člověka k přírodě. Jsou to:

-        antropocentrismus, který spatřuje morální hodnotu výhradně v člověku a vše ostatní hodnotí pouze podle jeho užitečnosti pro člověka

-        biocentrismus, který staví do popředí život jako takový. Samotný biocentrismus má celou řadu forem

-        ekocentrismus, který upíná pozornost nejen na živé tvory, ale na ekosystém jako takový, včetně krajiny.

Podle Marka Orko Váchy může být každá z těchto pozic pro křesťana inspirativní. Po jejich představení shrnuje v krátkém odstavci, že příroda má hodnotu jako taková a jako celek prostě proto, že je. Končí pak upozorněním, že destrukce přírody vede k umenšení bohatství Božího sebezjevení člověku prostřednictvím stvoření. Rád bych v tomto bodě na jeho pěkný text navázal a pokusil se nastínit ještě několik témat, která by podle mého soudu měla také nějakým způsobem zaznít.

Člověk je bytost, která má se světem zvířat hodně společného, ale ať chceme nebo nechceme, přece jen se z něj jistým způsobem vyděluje, podobně jako se živočichové vydělují ze světa rostlin. Člověk je na rozdíl od zvířat schopen rozumového myšlení a svobodné volby a jako takový je skutečně „něčím víc“ než zvíře. Na druhé straně to na něj ale klade obrovskou odpovědnost za to, jak se k ostatní přírodě chová. Takovou odpovědnost má jen a pouze on. Nemá ji žádná rostlina ani zvíře. To ukazuje, že jistý „antropocentrismus“ prostě plyne z povahy člověka samého a jeho postavení ve světě. Jestliže přimeme tuto hierarchii přírody a jestliže jako křesťané věříme, že příroda vzešlá z Boží ruky není jen chaotickým souborem jedinců, ale celkem s určitou vnitřní logikou, pak je podle mého soudu skutečně korektní říci, že příroda je prostředkem k uskutečnění cílů člověka. Ovšem nikoli svévolí diktovaných cílů hříšného člověka, ale cílů, které by měl člověk mít, nakolik je poslušný Boží vůle.

Pokud se člověku jedná pouze o zisk, je to zajisté špatně. Ale špatná je zde pouze naše volba cíle, nikoli výchozí myšlenka antropocentrismu, že příroda je pro člověka. Člověk přece k uskutečňování a rozvíjení sebe sama potřebuje nejen peníze nebo materiál, ale i krásu a pro správné pochopení svého místa v kosmu i úctu k ostatním věcem jako takovým. Jinými slovy potřebuje celý ekosystém a musí ho i doceňovat a neničit ho.

Pokud vím, existuje jen několik málo míst na světě, kde se dosud uchovává jinak vymýcený kmen viru pravých neštovic. Důvodem uchovávání je zcela jistě ponechání zadních vrátek pro možnost výroby biologické zbraně a nikoli touha zachovat tuto „významnou součást přírody“, která nemůže být jen tak vyhubena. Koncept užitečných a škodlivých organismů je sice v některých souvislostech problematický, ale v jádru je logický a správný. Některé druhy rostlin a živočichů nám přinášejí užitek, jiné nám naopak škodí. Otázkou je, zda máme oprávnění zcela vymýtit to, co nám škodí. Není to snadná otázka, protože většina organismů se projevuje vůči člověku dvojace – v něčem škodí, v něčem prospívá, ať už přímo nebo nepřímo. Nicméně neštovice, AIDS nebo Ebolu bychom asi vyhladili bez výčitek. Vlky nebo medvědy asi ne.

Úkolem člověka podle Bible není jen s úžasem pozorovat (jak nás k tomu vybízí např. Žalm 104), ale především obdělávat a střežit (Gn 2, 15). Má to logiku i v tom, co bylo již řečeno: člověk na rozdíl od zvířat racionální a svobodná bytost, která přijímá za své jednání odpovědnost. A jakmile člověk začne svět obdělávat, začne ho tím měnit. A toto působení nemůže být pouze jednostranné. Už tím, že postavíme (sebeekologičtější) město a vedle něj obděláme pole, pozměníme ekosystém způsobem, který pak vyžaduje údržbu a tedy i další zasahování lidí do přírody. V člověkem nepozměněné panenské přírodě jistě existuje dlouhodobá a stabilní ekologická rovnováha. Jakmile ale do hry vstoupí člověk, původní rovnováha se naruší a musí se ustavit nově. A tuto novou rovnováhu má do značné míry na starosti člověk – už není přirozená. Jinými slovy, člověk musí začít spoustu věcí regulovat.

Marek Orko Vácha upozorňuje na Aldo Leopolda a jeho pozorování, že vlci loví slabá zvířata, kdežto myslivci silná. Přímo se to neříká, ale vypadá to jako by myslivci měli zájmy zištné a vlci se museli starat o žádoucí regulaci. Má zkušenost člověka, který od malička chodil do lesa s tatínkem – myslivcem, je úplně opačná. Myslivec se o zvěř stará, v zimě ji přikrmuje, loví především stará a nemocná zvířata a hlavně, skutečně vidí les jako celek. Znám samozřejmě spoustu odstrašujících případů myslivců, kteří se takto nechovají, ale podle nich nelze soudit myslivost jako takovou, podobně jako nelze křesťanství soudit jen podle inkvizice. Největším nebezpečím pro drobné zpěvné ptactvo dnes nejsou myslivci nebo jiní lidé, ale obrovské stavy strak a sojek. Káňatům u nás také nehrozí vymizení, což se o koroptvích, křepelkách a bažantech říct nedá. Podobně volně pobíhající psi v lese způsobí větší paseku než jakýkoli šílený myslivec. Naši předkové, které dnes v době záplav obdivujeme za lepší vztah ke krajině, straky, sojky a dravé ptáky stříleli, stejně jako divoké kočky nebo po lese volně pobíhající psy. Věděli proč. Straky ani sojky nevymřely, ale bylo dost drobné zvěře. A to bylo zemědělství v tu dobu k polní zvěři i drobnému ptactvu mnohem šetrnější.

Nevybízím tady samozřejmě k vystřílení sokolů stěhovavých nebo honu na pejsky, kteří udělají pár kroků bez vodítka. Pouze chci upozornit na to, že plošně chránit některé druhy zvířat, i když jsou jejich stavy obrovské, je prostě v mnoha případech nerozumné a nelogické. Chráněno má být to, co je v dané situaci ekosystému ohroženo. Současný stav ale vypadá spíše tak, že se v některých případech chováme, jako by existovala okolo nás přirozená rovnováha, do níž nemáme právo zasahovat. Náš ekosystém ale není přirozený, ať chceme nebo nechceme, je do značné míry umělý a člověkem udržovaný. V současnosti však k tomuto udržování a regulaci přistupujeme vysoce výběrově. Draví ptáci jsou majestátní a nádherní, sojky jsou barevné, straky krásné, medvědi roztomilí (hlavně na dálku). Potkana nikdo rád nemá, a tak je na rozdíl od také všudypřítomných strak nemilosrdně hubíme. Jak upozorňuje i Marek Orko Vácha, člověk často rozlišuje mezi organismy na základě svých emocí a nikoli rozumně.

Správnou cestou je tedy podle mého soudu přijetí antropocentrismu se všemi jeho důsledky, tedy i s odpovědností za celý ekosystém. Ovšem za předpokladu, že na této planetě a v této přírodě chceme jako lidé žít. Pokud zde žít nechceme a vyklidíme pole ostatním organismům, pak si příroda v dlouhodobé perspektivě skutečně poradí sama. Předpokládám ale, že antropocentristé, biocentristé i ekocentristé vlastní vymření hned tak neplánují. Pak je jediná šance vzít vážně správcovský úkol daný Bohem člověku: „obdělávat a střežit“.

3. 8. 2009 

Tomáš Machula