Filosofie křesťanská, an sit et quid sit
Otázka, zda může existovat nějaká křesťanská filosofie, vzbuzuje u některých lidí nedůvěru. Tak jako neexistuje křesťanská matematika nebo křesťanská biologie, nemůže prý existovat ani křesťanská filosofie, aspoň pokud chce být brána vážně a nestát se ideologií. Domnívám se, že křesťanská filosofie není nesmyslný pojem, podobně jako není nesmyslná ani křesťanská psychologie. Matematika nebo přírodní vědy totiž ve svém postupu příliš nezávisí na určitých ideových a hodnotových před-porozuměních. Byť jsou v posledku všechny vědy odkázány na jakýsi filosofický základ a východisko (např. ohledně objektivity poznání, principů dokazování, rozhodnutí mezi realismem a antirealismem apod.), některé z nich nejsou příliš ovlivněny něčím, co by šlo pokládat za specificky křesťanské. Naproti tomu například zmíněná psychologie přinejmenším z významné části vychází z jistého více či méně filosoficky reflektovaného pohledu na člověka. A tam se již ona křesťanskost (podobně jako jakékoli jiné ideové před-porozumění) může projevit, aniž by se tím narušila autonomní metodologie dané vědy. S filosofií je tomu – jak jsem přesvědčen – podobně. A protože se filosofie už neodvolává na žádnou další vědu, ale je východiskem pro všechny ostatní, platí to pro ni o to více a naléhavěji.
Co je tedy křesťanská filosofie? Myslím, že na úvod je snazší říci, co není.
Z těchto důvodů bych za křesťanskou pokládal takovou filosofii, která je rozvíjena s ohledem na víru svého autora, ale způsobem, který respektuje autonomii filosofie. Křesťan si často může klást otázky, které by si nekřesťan nepoložil. Může mít zájem na určitých tématech, která pro jiného nejsou zajímavá. Křesťan prostě může dát své filosofii určité „zabarvení“, které nezmění podstatu filosofie, ale které ji jaksi odliší od filosofií jiných. Jde tedy o to, že každý filosof může být ke svému přemýšlení motivován různými důvody, např. národností, věkem, vírou, nevírou, sociálním postavením, přirozenými sklony apod. Někdy to může být poznat více, jindy méně nebo vůbec. Ale pokud tato před-filosofická motivace poznat jde, můžeme takovému filosofování přiřadit adjektivum, které ho blíže charakterizuje. Křesťanská filosofie je pak jednou z takových možných „blíže specifikovaných“ filosofických přístupů.
Pokud se nyní vrátíme k výše uvedeným třem možnostem, co křesťanská filosofie není, bude možné je doplnit je v novém kontextu daném uvedeným vymezením křesťanské filosofie:
Samozřejmě může a dokonce velmi často existovat bude, protože otázka, zda existuje Bůh, co lze o něm přirozeným způsobem zjistit, co je to náboženská dimenze lidského života apod. budou křesťany zajímat asi mnohem více, než statisticky průměrný vzorek populace. Jakkoli existuje mnoho filosofování o Bohu a náboženství, které vycházejí z jiných náboženských motivací, z hledání ateistů nebo z boje proti víře a náboženství, křesťanská filosofie o Bohu zastává mezi těmito filosofiemi významné místo. Ze současných světových filosofů bych sem zařadil zcela jistě osobnosti jako Richard Swinburne, Alvin Plantinga, nebo Jean-Luc Marion.
Jak už bylo řečeno výše, filosofii nelze smíchat s teologií tak, že by to připravilo některou z těchto disciplín o její autonomii. Pro teologii je filosofie tradičně jednou z pomocných disciplín, neboť teologie částečně z filosofie vychází, používá některé filosofické nástroje apod. Podobně jako je jen těžce představitelná fyzika bez matematiky, je i teologie v mnohém podmíněna filosofií. Jak říká stará zásada, supranaturale supponit naturalem. A tak jako teologie nesmí sklouznout do pouhého filosofování o víře nebo zjevených pravdách, nesmí ani filosofie stavět na stejnou úroveň přirozené a nadpřirozené premisy.
Je ale velmi dobře možné a užitečné filosoficky promýšlet některé důsledky teologie nebo prostě víry. Například otázka o způsobu poznání andělů je filosofickou otázkou, která ale vychází z určitého kondicionálu. Za předpokladu, že existují andělé jakožto nemateriální rozumové bytosti, jejich poznání musí mít takové či onaké charakteristiky. Zde se nestaví premisy víry na rovinu s premisami přirozenými. Víra je zde metodologicky (nikoli existenciálně) kladena na rovinu hypotézy, jejíž důsledky zkoumáme bez ohledu na to, jaká je aktuální skutečnost našeho světa. Podobné otázky si koneckonců filosofové kladou i v jiných kontextech než je kontext víry. Příkladem mohou být úvahy P. F. Strawsona o tom, jak bychom identifikovali jednotliviny, kdybychom měli z poznávacích schopností pouze sluch.
Někdy se říká, že křesťanské umění je každé dobré umění, neboť v dobrém umění je pravda a autenticita, a kde je pravda, tam je i Bůh. Nehodlám s tímto tvrzením na tomto místě polemizovat, ale pouze ho v jistém analogickém smys;lu vztáhnu na otázku křesťanské filosofie. Každá dobrá filosofie ještě nemusí být křesťanská. Pokud se budu držet svého výše uvedeného pokusu o vymezení křesťanské filosofie, pak křesťanská filosofie musí být dělána křesťanem. Jestliže totiž odráží nějaké východisko křesťanské víry, musí filosofující subjekt tuto víru mít. Samozřejmě, že zdaleka ne každá kniha nebo článek sepsaný křesťanem bude křesťanskou filosofií. Křesťanská víra filosofa je tedy podle mého soudu nutnou, ale nikoli postačující podmínkou křesťanskosti jeho filosofování.
16. 4. 2009
Tomáš Machula