Když jsem před nedávnem napsal pro Perspektivy text o významu pojetí lidské osoby pro bioetické otázky, ozvali se mi někteří čtenáři nespokojeni s tím, že jsem prý zbytečně zkomplikoval otázku ochrany nenarozeného života. To mě překvapilo, protože nic takového samozřejmě nebylo mám úmyslem. Každý autor má ale brát v úvahu své čtenáře a psát způsobem, který by jim umožnil porozumět textu tak, jak byl napsán. Proto jsem nad celou problematikou přemýšlel i na obecnější rovině, totiž v kontextu mluvení nebo psaní o otázkách, kde se stýká víc okruhů, např. praktické chování člověka, věrouka, teologie, filosofie a přírodní vědy (jako je tomu u výše zmíněných bioetických otázek jako jsou potraty).
Vždycky, když pojednáváme o nějaké podobné otázce, přistupujeme k ní z perspektivy určitého přístupu (např. přírodovědného, teologického apod.), kterému odpovídá i styl vyjadřování. Každý z těchto přístupů také často nemůže zajít stejně daleko. Kromě toho může samozřejmě existovat i popularizace odbornějšího přístupu, která se snaží zpřístupnit určitý styl myšlení a argumentace širší veřejnosti. Pro věřícího člověka, kterého tolik nezajímá ryze odborná stránka věci, bude jistě důležitou otázkou, zda mu daný text může pomoci v jeho vlastním chápání dané otázky, nebo v hlásání evangelia. Na jednu stranu se setkáváme s požadavkem, aby odborníci ve svých disciplínách pomáhali v hledání argumentů svědčících ve prospěch učení církve, na stranu druhou ale často vidíme i nespokojenost s tím, „že nám to ti odborníci jaksi zbytečně komplikují“.
Tento střet různých způsobů myšlení a jejich cílů nejde zrušit ani potlačit. Cestou k vyhýbání se nedorozumění může být pouze vzájemné respektování se autora a čtenáře a kultivace jak našeho vyjadřování, tak i schopnosti porozumět druhému.
Když teolog píše o soteriologickém významu Kristova kříže a rozebírá nejrůznější teorie jako je satisfakční, zástupná apod., mohl by neodborník nabýt dojmu, že to vlastně s tou naukou o spáse v Kristu nějak není jisté, když o ní velcí teologové takto diskutují a mnohdy se nemohou dohodnout. To je ale samozřejmě omyl. Základní výpověď víry, která říká, že Ježíš je Spasitel, není zmíněnými teoriemi nijak dotčena. Podobně ani prezentací složitosti bioetických diskusí na téma počátku bytí lidské osoby není nijak zpochybněno učení církve o nepřípustnosti umělého potratu. To, že lékařská věda se zatím zcela přesně neshodne na příčinách homosexuální orientace také neuvádí v pochybnost nauku církve o nepřirozenosti homosexuálního jednání.
Každá disciplína, každý styl vyjadřování chce prostě své. Někdo by možná mohl říci: nechme teologii teologům, etiku filosofům a biologii přírodovědcům a zůstaňme u prostého široce srozumitelného základního učení církve. I takový přístup je možný, ale nelze ho vztáhnout na všechny nebo ho doporučovat jako univerzální recept na řešení výše zmíněných nedorozumění.
I hlásání evangelia a svědectví o vlastní víře a věcí ní plynoucích má mnoho podob v závislosti na situaci, posluchačích či čtenářích, povaze otázky apod. To, co je těmto podobám společné je obvykle potřeba aspoň minimální argumentace, zdůvodnění vlastního postoje. Takové zdůvodnění může být nejrůznější a pro důvěryhodnost našeho svědectví by mělo být především věrohodné a autentické.
Pokud se nás zeptá dejme tomu kolega z práce na důvody našeho odmítání potratů, asi není vhodné začít mu vysvětlovat embryologii nebo definovat osobu jako nositele základních lidských práv. Jednak zde obvykle nejsme odborníci, takže naše snaha vyznívá nevěrohodně, jednak (i když odborníci třeba jsme) odborná argumentace není srozumitelná posluchači, takže ho ani zcela nepřesvědčí. Mnohem účinnější je předložení vlastních důvodů: např. nevidím důvod pro rozdělování lidského života před a po porodu, viděl jsem fotografie potracených dětí a nemohu říci, že to nebyly lidské bytosti nebo (jak mi nedávno řekl jeden známý) mé matce bylo přes čtyřicet, když jsem se narodil, a uvědomuji si, jak snadno mohla podlehnout nátlaku okolí, že v tomto věku je těhotenství příliš rizikové, a já bych tu dnes nebyl apod. To jsou argumenty, které vedou k zamyšlení, přestože biologicky, filosoficky nebo teologicky přesně vzato nic nedokazují.
Když se mě kdysi po mé konverzi příbuzní ptali na důvody mého chození do kostela, snažil jsem se jim (jako čerstvý nadšený vysokoškolák, který chtěl vše vyložit co nejvědečtěji) předložit důvody založené na kosmologických údajích, argumentovat antropickým principem apod. Pravděpodobně tehdy získali dojem, že jde o nějaký vrtoch mladého „inteligenta“, ale rozhodně se nad tím, co jsem tak nadšeně vykládal, nezamysleli. Koneckonců, má (špatná) přednáška ani vůbec nevystihovala důvody mé konverze. Kdybych mluvil opravdu o nich, bylo by to skutečné svědectví a ne trapný paskvil.
Máme ale příležitosti, kdy se podobný styl argumentace naopak velmi hodí. Popravdě je třeba uznat, že zdaleka ne tak často, jako prosté svědectví. Má tedy smysl seznamovat širokou křesťanskou veřejnost s odborněji laděnými přístupy k některým pro život křesťana důležitým otázkám? Bezpochyby to smysl má. Nikoli jako návod k argumentaci, ale spíš jako doplnění spektra informací, které dospělý člověk má mít o životně důležitých otázkách k dispozici. Nejsem lékař a pokud se mě někdo zeptá na důvody, proč odmítám kultivaci embryí pro terapeutické účely, nebudu si hrát na odborníka a snažit se o přednášku na téma kmenových buněk. Ale populárně napsaný článek, který bude napsán pro neodborníka jako já, mi pomůže udělat si o celé problematice takříkajíc „barevnější“, bohatší obrázek. Rozhodně mi bude přečtení takového článku k užitku, přestože ho přímo nevyužiji jako argumentační výbavu.
Dostáváme se ale k jiné otázce: nemůže mě takový článek zmást? Lékařství nerozumím, mám prostou a přímočarou důvěru v učení církve a náhle se setkám například s článkem popisujícím celou škálu faktorů, které hrají roli při nitroděložním vývoji plodu, celou řadu plně neprozkoumaných otázek apod. Není taková informace takřka víře škodlivá? Podle mého soudu by neměla. Svou víru přece nezakládáme na argumentech specialistů, ale na evangeliu o Ježíši Kristu, které předává a dosvědčuje církev. Proto snad není potřeba ke každému popularizačnímu článku o přírodovědných, filosofických nebo teologických diskusích na nějaké téma přidávat povinný odstaveček o nauce církve v dané věci. Aspoň ne tehdy, když se jedná o téma tak známé a často probírané jako je např. již zmíněné zásadně odmítavé stanovisko církve k umělým potratům.
Křesťan usilující o smysluplnou veřejnou debatu o důležitých otázkách společnosti by měl počítat s tím, že taková debata musí probíhat na mnoha úrovních: mezi běžnými lidmi, mezi odborníky, mezi politiky, takříkajíc na ulici i v televizi. Na různých úrovních bude ovšem probíhat jinak, má-li být k užitku. To, co se hodí při debatě s kolegou z práce, je asi ne příliš vhodné při televizní debatě odborníků. I to je třeba brát v úvahu.
Stojí ale za to, dát si minimální námahu a aspoň se seznámit se základními otázkami diskusí odborníků, jakými jsou např. v případě zmíněných potratů lékaři, filosofové nebo teologové. Vyhneme se tak totiž možnému nedorozumění, které může nastat tehdy, kdy z perspektivy prostého věřícího, který má v otázce „jasno“, kritizujeme odborníky v nějaké oblasti, že s celým problémem nadělají zbytečně moc řečí. Subjektivní jistotu je možné získat různými způsoby. Předat tuto subjektivní jistotu jinému člověku vždycky snadné není a obvykle potřebujeme argumenty, abychom ho přesvědčili. Argumentovat je možné na různých úrovních. Někde je to snazší, jinde složitější. Je například nevhodné považovat za hlupáky protestantské teology, kteří vedou s katolickými komplikovanou teologickou debatu o ospravedlnění, s poukazem na to, že je mi smysl listu Římanům naprosto jasný a nemám s ním problém, popř. s poukazem na to, že vše podstatné již bylo řečeno Tridentským koncilem. Podobně je nesmyslné paušálně a předem odsuzovat některé filosofy nebo lékaře za to, že nenahlížejí absolutní zavrženíhodnost potratů. Možná, že se v obou případech jedná opravdu o otázky jednoduché, které pro člověka plně otevřenému božskému světlu víry nejsou problémem. I tak ale musíme mít trpělivost s těmi bližními, kterým ono osvícení dáno nebylo (notabene jsou-li nevěřící), a dát si práci s argumentací.
Je to jakýsi paradox, tolik typický právě pro křesťanství. Jako mnoho jiných věcí, jde o problém velmi prostý a zároveň vysoce složitý. Takový je ostatně člověk sám, taková je ostatně i pravda křesťanské víry.
29. 5. 2006
Tomáš Machula