Kongregace pro nauku víry v podezření?

V Perspektivách č. 10 (v úvodníku Teologové v podezření) se Zdeněk Jančařík zamýšlel nad čtyřmi případy napomenutí ze strany Kongregace pro nauku víry z posledních let vůči současným teologům (byli to indický teolog A. de Mello v r. 1995, Belgičan J. Dupuis v r. 2001, Američan R. Haight v r. 2004 a Brazilec J. Sobrino v r. 2006). Jančaříkovo hodnocení vatikánských zásahů je v podstatě negativní (i když ve srovnání s reakcí řady evropských a amerických teologů je vyjádřeno velmi umírněnou a kultivovanou formou). Nechci si teď všímat detailů jednotlivých kauz ani problematiky právních procedur. Jde mi o pokus podívat se na celou věc z jiného úhlu. Zmíněný článek obsahuje kromě stránky věcné, tj. referátu o čtyřech teolozích, k jejichž knihám se kriticky vyjádřila Kongregace pro nauku víry formou notifikace (napomenutí), i stránku hodnotící, o kterou mi jde. Autor vidí postup kongregace kriticky, protože snad příliš zužuje legitimní prostor teologie. Teologové pak pracují pod tlakem a (cituji) nechtějí si „zadat“, než aby hlásali cokoli, co by mohlo vzbudit větší pozornost „strážců pravověří“.

Nejprve chci říci, že pokládám za legitimní a rozumné vést v některých případech kultivovanou diskusi o tom, zda podobná vyjádření církevní autority vystihla přesně smysl notifikované knihy, zda opravdu nejde o přílišné zúžení problému apod. Ale takový dialog s autoritou lze vést jen tehdy, uznáváme-li autoritu jako takovou. To, co mi vadí na výše citovaném článku, je jakási (dovolte mi ten výraz) presumpce pravdy na straně teologů, kterou z jeho přístupu cítím. Vatikánská kongregace jakoby snad ani neměla právo se vyjádřit, když uzná za vhodné. Nechci autorovi něco podsouvat, ale takto článek alespoň pro mě vyznívá. Pojďme teď ale od článku samotného k pojetí církve a komunikace v církvi. Myslím, že pohled z této strany může být inspirativnější než začít argumentovat paragrafy nebo konkrétními kauzami. Problém totiž není v tom, že by článek poukazoval na konkrétní pochybení té či oné kauzy, ale na paušální a tedy obecný pohled na Kongregaci pro nauku víry jako na jakousi překážku brzdící dobrou a žádoucí teologickou práci těch, kteří pracují nikoli u zeleného stolu, ale opravdu mezi lidmi (jak se v článku říká).

Církevní společenství má spoustu úkolů a k nejdůležitějším z nich patří hlásání Božího slova. Toto hlásání je společenskou událostí, neboť nelze hlásat sám sobě. Je nutně zakomponováno do společenského charakteru lidského života. Bůh obvykle nesděluje svou vůli přímým a bezprostředním soukromým zjevením, ale prostřednictvím Písma čteného v Duchu sv. a vykládaného v církvi, ve společenství lidí, skrze každodenní život, v němž dokážeme číst Boží znamení apod. Člověk prostě není přirozeně izolovaným jedincem, který vytváří společenská uskupení jen účelově z praktických důvodů, jak to hlásá moderní liberalismus. Člověk je přirozeně společenský tvor. A protože Bůh svěřuje své slovo do rukou či do úst lidí, je správné porozumění tomuto slovu možné jen v meziosobní komunikaci.

Každé hlásání – a teologie je také hlásáním, nebo aspoň ve službě hlásání – je tedy dílem společenství církve. Ta hlasatele či teologa jednak podporuje (neboť ten žije ve společenství věřících, účastní se svátostného života apod.), jednak prověřuje. Už ve Starém zákoně máme popsaný způsob zkoumání proroka: „Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho“ (Dt 18, 22). Podobně v Novém zákoně máme stejnou věc popsanou metaforicky: „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci“ (Mt 12, 33). Ono ovoce může být různého typu: naplnění určité předpovědi, podpora víry a morálky věřících, obohacení pochopení věřících apod. V mnoha případech však takové ovoce nelze zjistit hned a rychle. Vyžaduje to naopak dlouhý proces. A takový proces musí probíhat ve společenství věřících, nelze ho ponechat na jednotlivci. Podobně jako povzbuzení vždy nestačí jen jedním pohledem beze slov, ani tříbení duchů a prověřování se často neobejde bez náročnější písemné či mluvené komunikace. Ono zkoumání v případě teologie může mít různou podobu. Je to například oponentský posudek od kolegy, na kterém závisí, zda daný článek bude či nebude otištěn v odborném časopisu. Může to být debata čtenářů nad knihou. Může to ale být i posuzování teologické knihy ze strany církevní autority. Při zachování všech specifik daných hierarchickými úřady nebo církevními právem přece musíme trvat na tom, že církev jsou všichni věřící, a že posila pro teologa nejde jen seshora dolů, stejně jako nejde pouze jedním směrem ani kritické zkoumání jeho díla.

Na práci teologa a na „život“ jeho díla se musíme dívat v kontextu církve, která je primárním životním prostorem jeho odborné aktivity. Teolog je živen vírou církve a povzbuzován sestrami a bratry v církvi a jeho knihy jsou čteny v církvi a církví jsou prověřovány a váženy. A jak rádi zdůrazňujeme, že církví jsou i poslední věřící vzadu v kostelních lavicích, neměli bychom zapomínat, že církví jsou i ti, kdo v Kongregaci pro nauku víry sepisují čas od času nějaké ty notifikace. I to je důležitá část dialogu v církvi, který posuzuje a modeluje teologický život. Je zřejmé, že má jiný charakter, jinou funkci a jiné důsledky než odborná recenze v teologickém časopise sepsaná profesorem sousední fakulty, stejně jako ta má jiný charakter, funkci a důsledky než diskuse, kterou nad knihou vedou farníci v Horní Dolní. Všechno však má svůj význam a patří ke službě církve, která na různých místech a různými způsoby zkoumá, prověřuje a posuzuje to, co se v jejím lůně zrodí za myšlenky.

Můžeme se samozřejmě pozastavit nad tím či oním posouzením nebo vyjádřením, ale vždy při zachování vědomí toho, že nikomu v církvi nelze upírat jeho legitimní právo na vyjádření (tím spíše, jedná-li se o církevní autoritu), a že každý druh vyjádření má jiný úkol, jinou funkci a jinou váhu. Už jsme v dějinách byli svědky toho, že teologové, kteří byli římskými úřady postihováni mnohem přísněji, se nakonec prosadili. Nemyslím ale, že by tomuto procesu napomohla paušální kritika autority jako takové. Tím bychom výkon autority svým hlasem nekultivovali, ale podvázali a podryli. A to není podle mého soudu v zájmu nikoho z nás.

Tomáš Machula

7. 8. 2008