Křesťané jsou povoláni ke svědectví o naději
Nad posledním dokumentem Mezinárodní teologické komise o osudu dětí zemřelých bez křtu
Uvedení do problematiky
Osud dětí, které zemřou bez křtu ve věku, kdy ještě nemohou být zatíženy osobními hříchy, je teologickou otázkou, kterou si kladli křesťané odedávna. Již autoři prvních křesťanských staletí často vyjadřovali jistou zdrženlivost nebo bezradnost v posuzování této významné, ale obtížné otázky. Na západě získala ve středověku významné místo teorie tzv. limbu, tj. stavu přirozené blaženosti dětí zemřelých bez křtu. Na jedné straně odmítala věčné zavržení těchto dětí, které neměly žádný osobní hřích, a na druhé straně odmítala přiznat těmto dětem nadpřirozené blažené patření, tj. vidění Boha, a to kvůli zátěži dědičného hříchu, která jim nebyla odňata křtem. Limbus puerorum (tedy „limbus dětí“ – teologie zná také limbus patrum, „limbus otců“ což je označení stavu zemřelých starozákonních spravedlivých očekávajících spásu) se stal v římskokatolické teologii na dlouhá staletí převládající naukou, kterou mnozí pokládali dokonce za pevnou součást nauky církve.
V současnosti je otázka limbu dosti aktuální jak pro velký počet nepokřtěných dětí, tak pro in vitro fertilizace a potraty, při nichž umírá velké množství lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje. Již několik desetiletí ale teologové i magistérium přistupují k teorii limbu zdrženlivě až odmítavě. Současný papež se k němu ve své době vyjádřil jako k pouhé teologické hypotéze, v katechismu ani v liturgii o něm nenajdeme ani slovo a teologové ho v drtivé většině také pokládají za překonanou teologickou teorii. Otázka osudu dětí zemřelých bez křtu se tedy znovu dostává do popředí zájmu církevních představených, teologů i mnohých věřících (dokument se na několika místech odvolává také na sensus fidei fidelium tedy smysl věřících pro víru, který také směřuje směrem k odmítnutí limbu).
Mezinárodní teologická komise, tedy komise odborníků při Kongregaci pro nauku víry, nedávno publikovala dokument, který se k této obtížné otázce obšírně vyjadřuje. Není to samozřejmě dokument magistéria, ale je to vyjádření odborníků schválené papežem a publikované zmíněnou kongregací. Nelze ho tedy pokládat ani za pouhý „názor“ několika teologů. Podívejme se na tento dokument podrobněji (čísla v závorce odkazují na odstavec jmenovaného dokumentu).
Celá otázka limbu osciluje mezi dvěma problémy: nutností křtu ke spáse a všeobecné Boží vůli spasit všechny lidi. Bůh chce, aby všichni byli spaseni (1 Tim 2, 3-4), ale dává lidem svobodu, kterou mohou zneužít a Boha odmítnout. Lze ale mluvit o odmítnutí Boha v případě malých dětí, které neměly šanci se takto projevit volním způsobem? (88) V případě záporné odpovědi a předpokladu spásy těchto dětí je zde ale otázka, zda lze ještě mluvit o nutnosti křtu (Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha... Jan 3, 5)?
Řečtí otcové v období patristiky se proto vyjadřují k problému málo a zdrženlivě. Odmítají zavržení nepokřtěných dětí, ale nepřiznávají jim stejný status jako dětem zemřelým po křtu (11-14). Na západě tvrdil Pelagius, že nepokřtěné zemřelé děti jdou rovnou do nebe, protože nemají osobní hřích. Velký odpůrce pelagianismu sv. Augustin naproti tomu zastával názor, že tyto děti zhřešily v Adamovi a proto jdou do pekla. Augustin měl na západě ohromný vliv a řada myslitelů rané scholastiky s ním proto souhlasila. Z pochopitelných důvodů bylo však Augustinovo řešení pro mnohé nespravedlivé, neslučitelné s obrazem dobrého Boha a proto nepřijatelné. Postupně tedy převládla teorie limbu, tedy interpretace vycházející z Augustinova tvrzení, že tresty pro tyto děti jsou velmi mírné. Spočívala v odmítnutí přímého trestu a spokojila se s nepřítomností blaženého patření těchto dětí. Na jedné straně je to snaha zůstat věrný autoritě nejvýznamnějšího autora latinské patristiky, na straně druhé jde o odmítnutí jeho rigoristického a nelidského řešení. V každém případě se jednalo o ohromný posun od zavržení ke spáse v jakési limitované podobě.
Učitelský úřad církve nikdy limbus nedogmatizoval, ale na druhé straně je pravda, že se o něm často zmiňoval. Otázkou tedy je, zda je limbus pouhou teologickou hypotézou nebo jestli ho lze chápat jako sice formálně dogmaticky nevyhlášenou, ale přitom neomylně hlásanou nauku. Vycházíme-li ze staré zásady, že se víra odráží v modlitbě (lex orandi lex credendi), pak je třeba říci, že v liturgii o limbu není ani slovo (5). Limbus nemá ani přímou oporu ve zjevení. Na druhou strany možnost spásy nepokřtěných také ne. Písmo k tomu prostě mlčí (3).
Tridentský koncil se k otázce limbu nevyjádřil. Papežové tehdy hájili právo teologů a škol učit limbus. To znamená, že ho hájili jako přijatelnou nebo možnou nauku. Jinak řečeno odmítali jeho zákaz, ale nikdy ho výslovně nepotvrdili jako nauku víry (26).
Před prvním vatikánským koncilem byla snaha zahrnout limbus do připravované konstituce o církvi, ale předčasně ukončený koncil tuto otázku již nedořešil (27). Druhý vatikánský koncil otázku neřešil vědomě. Na začátku byla snaha zařadit limbus jako téma jednání, což ale neschválila přípravná komise s odůvodněním, že se jedná o otevřenou otázku nezralou k řešení (28).
Jak bylo již řečeno výše, v otázce limbu se jedná o soulad Boží spasitelské vůle a nutnosti křtu. Zatímco Boží vůli spasit lidi nelze redukovat nebo reinterpretovat, otázka co přesně znamená ona „nutnost“ křtu je více než namístě.
Krátce řečeno, křest je normální cestou ke spáse. Církev ale doufá, že mohou být i jiné cesty k dosažení tohoto cíle (6). Boží spásná vůle je totiž svobodná v použití prostředků a to je třeba respektovat (67). Znamení křtu je Bohem daným prostředkem k získání milosti. Na druhé straně není nikde řečeno, že je to prostředek jediný, a že ani Bůh nemůže tento prostředek obejít. Církev učí, že: a) Bůh chce, aby všichni byli spaseni, b) spása je možná pouze skrze Krista v Duchu svatém (ať už svátostně nebo jinak), c) děti nevstoupí do království Božího bez očištění dědičného hříchu milostí (32).
Církev vždy trvala na tom, že spása je možná jedině skrze Krista. Učila také, že křest je řádným způsobem získání této milosti. Na druhé straně nikdy neučila absolutní nutnost svátostného znamení křtu pro spásu (66). Absolutně potřebné není svátost jakožto viditelné znamení křtu, ale „pra-svátost“, tj. sám Kristus (82). To není nic nového nebo moderního. Tvrzení, že Bůh není vázán svými svátostmi najdeme již u Tomáše Akvinského (Sth III, q. 64, a. 7).
Není tedy tak jasné, že by měla být pro děti zemřelé bez viditelného znamení křtu cesta k plnohodnotné spáse beznadějně uzavřená. Byť nemáme pozitivní jistotu o jejich spáse, nemáme ani jistotu o jejich zavržení. Co smysluplného nám tedy zbývá? Dokument odpovídá jasně: naděje. Proto se již tyto děti církevně pohřbívají, proto odmítáme nauku o limbu.
Dokument na mnoha místech opakuje, že církev respektuje určitou hierarchii pravd a v té má primát Krista a jeho milosti přednost před Adamovým hříchem a jeho důsledky (7, 91). Nutnost viditelného znamení křtu je prostě sekundární nutnost vzhledem k absolutní nutnosti Božího díla spásy pro každého člověka (10).
Je zřejmé, že milost je totálně zdarma daná, zavržení je naproti tomu zasloužené (7). Jakou osobní „zásluhu“ však mohou mít malé děti, které ještě nenabyly plného užívání rozumu a vůle (a proto u nich ani nejde mluvit o „křtu touhy“)? Limbus zde nabízel kompromisní střední cestu: ani zavržení, ani plná spása. Avšak podle zjevení jsou pouze dvě definitivní varianty osudu člověka: vidění Boha a zavržení (ani očistec není třetí cestou, neboť je de facto jen jakýmsi stádiem na cestě k plnému blaženému patření). Limbus jako snaha vypracovat střední cestu je proto problematická (95-96). Největší slabinou tradiční nauky o limbu je pak otázka jaký vztah ke Kristu vlastně duše v limbu mají (90). Idea limbu je také v rozporu se zvěstí Písma o hojnosti Boží milosti (kde se rozšířil hřích, tam se ještě víc rozhojnila milost... Řím 5, 20) (91). A když se u Jana říká, že kdo se nenarodí z vody a z Ducha … a kdo nebude jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev…, proč se mluví jen o absolutní nutnosti křtu, ale ne o absolutní nutnosti přijetí eucharistie? (99) Všechny tyto důvody a mnohé jiné nás tedy vedou k opuštění limbu, který podle všeho není skutečně ničím víc než (možnou, ale problematickou) teologickou hypotézou.
Je tedy třeba jasně uznat, že církev nemá jasné poznání o spáse nepokřtěných dětí, které umírají (79). Je proto povolána ne k definici nauky o limbu, ale k ponechání této otázky otevřené (70). O osudu dětí zemřelých bez křtu nemáme ani jistotu spásy, ani jistotu ničeho jiného. Máme ale naději. A zvláště dnes jsou křesťané povoláni ke svědectví o naději (73).
Závěr
Teorie limbu tedy zůstává možným teologickým míněním (41). Není ale ničím víc. Jak už bylo řečeno, podle Janova evangelia (3, 5) není nikdo spasen bez vztahu ke křtu a eucharistii. Jedná se ale nikoli o absolutní nutnost přijetí těchto svátostí, ale o vztah v rámci sociálního kontextu církve. Spása je možná jen skrze Krista a církev, ale to nutně neznamená explicitní víru a viditelné začlenění do společenských vazeb církve včetně přijetí příslušných svátostí.
Na druhé straně ale platí, že řádnou cestou ke spáse je křest. Odmítnutí limbu tedy nesmí vést k podcenění křtu jako řádné cesty. Co je možné mimořádně, to s jistotou nevíme. Ale máme dobré důvody k naději, že Boží spásná vůle překonává i všechny problémy dané naším lidským přičiněním. (103)
Dokument Naděje na spásu dětí, které zemřely bez křtu, Mezinárodní teologická komise, schváleno papežem Benediktem XVI. 19. ledna 2007.
18. 5. 2007
Tomáš Machula