Mobil coby moderní „Kniha živých“

„Mažu si tě z mobilu“, vzkázal nedávno český prezident několika svým bývalým přátelům a spolupracovníkům, s nimiž se názorově rozešel. Tato epizoda je zajímavá nikoli z politického hlediska. Rozchodů na osobní nebo politické rovině bývá celá mnoho. Takové věci se zkrátka stávají a k životu patří. Obvykle se dějí jiným způsobem. Lidé se posílají do háje, popřípadě do méně lichotivých míst. Někdy se mohou fyzicky napadnout. Není to zrovna pěkné, ale na druhou stranu je to jaksi přímé a pokus je to v mezích jisté férovosti, dá se to pokládat i za chlapské. Noblesnější způsoby rozchodů mohou obnášet vysvětlení, dohodu, vzájemné podání ruky apod. Ve všech případech, od hospodské rvačky, přes sprosté poslání někam, chladné rozloučení až po decentní rozchod se jedná o svým způsobem přímé jednání z očí do očí.

Jsou i mnohé situace, kdy lidé nezvládnou jednat tak, aby šlo mluvit o přímém jednání. Jednají oklikou, neboť se bojí, je jim nepříjemné se s dotyčným setkat, nechtějí ho vidět apod. Posílají tedy dopisy, vzkazují zprávy apod. Je to již méně „rovný“ způsob jednání, ale leckdy lze pochopit. Ne vždy bývá totiž setkání s člověkem, s nímž chci ukončit spolupráci, styky nebo přátelství snadno psychicky zvládnutelné. Co ale se zprávou typu „mažu si tě z mobilu“?

Není to ani věcné oznámení konce spolupráce ani emoční atak. Je to promyšlené gesto někoho, kdo je bytostně výše. Je to gesto imperátora nebo boha. Zaprvé vůbec nejde o dialog. Je to pouhé oznámení. A zjevně nejde o to, že by pro autora zprávy bylo psychicky nesnesitelné svým dlouholetým spolupracovníkům prostě zavolat nebo si je pozvat. Ne, setkání z očí do očí je prostě odmítnuto. Adresáti něčeho takového nejsou prostě hodni.

Dotyčným není jen něco oznamováno, jsou i poníženi. Přestává je ozařovat milost „nejvyššího“. Už jim nezavolá. Linka k „Němu“ je odříznuta. Vymazal si je z mobilu. Jsou tím pro něj jako mrtví. Je to pseudonáboženské jednání připomínající zápisy v knihách živých. Dotyční nejsou zfackováni, nejsou označeni za blbce, nejsou ani pozváni na skleničku, kde je jim sděleno, že je s přátelstvím či spoluprácí konec. Nejsou výčitky ani podání ruky. Pouze vzkaz shůry, že jsou vymazáni.

Těžko říct, jak to zapůsobilo na psychiku adresátů. Ale hodně to vypovídá o psychice autora těchto textových zpráv. Malý bůh v malé zemi: Je malá, ale zato je naše. A myslím, že tento vzorec chování různých malých bohů, kteří nejednají ani náznakem chlapsky a přímo, ale stylizují se do role „dárců milosti“, který zapisuje a maže lidi v „Knize živých“, není bohužel omezen jen na jednu osobu české politiky. Je to jedno z hlavních pokušení – chtít být jako Bůh. Najdeme je všude: v politice, ve firmách, v církvi, v rodinách... Nikdy se jich úplně nezbavíme, protože pokušení prostě občas zvítězí. Ale můžeme se aspoň snažit dobře vybírat ty, kterým svěřujeme moc. Aspoň já bych byl raději, kdyby mi někdo dal do zubů nebo mě z očí do očí poslal do háje nebo ještě na horší místo, než kdyby si hrál na boha a vymazával si mě ze svého mobilu. Už proto, že bych se za něj musel hluboce stydět.

Tomáš Machula
7. 12. 2008