Mají diskuse o potratech smysl?
Nedávné vyhlášení deklarace práv nenarozeného dítěte znovu oživilo mediální zájem o problematiku potratů. Diskuse odpůrců a zastánců „umělého přerušení těhotenství“ však vyznívají velmi nepřesvědčivě a jalově. Často se zvrhnou v podivnou kaši namíchanou velkým dílem ze vzájemného obviňování a zesměšňování, okořeněnou nekompetentními výroky zúčastněných a jistou dávkou demagogie. Průměrný čtenář či posluchač pak odchází utvrzen v přesvědčení, že jedni i druzí jsou podivní extrémisté, s nimiž nechce nic mít. V horším případě pouze nekriticky „fandí“ zastánci toho názoru, který je shodný s jeho vlastním postojem, bez ohledu na úroveň a přesvědčivost argumentace diskutujících. Klasickým případem takové nezdařené diskuse byl rozhovor L. Vopálenské se známým obhájcem legality potratů R. Uzlem a prezidentem Hnutí pro život v ČR R. Ucháčem v odpoledním vysílání Čro6 – Radia Svobodná Evropa 15.12.1999. Už tak dost chaotická diskuse se záhy zvrhla v řešení marginálního problému pohřbívání nenarozených dětí včetně oblíbené otázky: kdo to zaplatí. Tudy ovšem cesta nevede. Celá problematika potratů je natolik vážná, že si zaslouží serióznější přístup všech zúčastněných stran. Rád bych se proto pokusil nastínit základní východiska, která by v zájmu věci měli respektovat všichni ti, kteří se v médiích k otázce „umělého přerušení těhotenství“ vyjadřují, ať už patří k obhájcům či odpůrcům.
„Sekularizace“ diskuse o potratech
Odpůrci legálních potratů bývají velkou částí veřejnosti ztotožňováni s lidmi věřícími. Spor se tak ideologizuje, neboť řada lidí považuje protipotratovou kampaň za násilné zasahování církve/církví do svých nezadatelných práv. Spojování odmítavého postoje k potratům a křesťanství je pak pro některé zastánce potratů účinným prostředkem, jak získat sympatie veřejnosti. Pověst církví je u nás totiž „pod psa“ a cokoli, co je s nimi spojováno, se na této vlně antipatií veze také. Zde je třeba zdůraznit, že problém potratů ve své podstatě není otázkou náboženskou. Odmítavý postoj drtivé většiny křesťanů (a také věřících jiných náboženství) totiž primárně nevyplývá z nějakého Božího zjevení, či Písma, ale z jakési filosofie pohledu na lidskou osobu a lidský život. Tuto „filosofii“ sdílejí s věřícími i mnozí ateisté a agnostici. Jedná se jinými slovy o otázku přirozenou, nikoli nadpřirozenou, to znamená věc rozumu, nikoli zjevení. To, že se v církvích mluví o nenarozeném životě v náboženském kontextu ještě neznamená, že jde o ryze náboženský problém. Podobně například manželský svazek je věřícími nábožensky komentován, ačkoli se v jádru jedná o instituci přirozeně lidskou. V zájmu korektnosti a přesnosti diskuse by proto bylo vhodné otázku potratů „sekularizovat“.
Různé úhly pohledu na problém potratů
Na celou problematiku lze nahlížet různými způsoby. Pro přehlednost je lze rozdělit do tří okruhů, které budu zjednodušeně nazývat biologie, filosofie a právo. Biologií myslím obecně přírodní vědu, jejíž metodou je pozorování, měření, experiment. Filosofií označuji rozumově spekulativní disciplínu, která výsledky biologie bere v úvahu, nicméně je na ní principiálně nezávislá. Upozorňuji, že žádné náboženství (resp. teologii) do filosofie nezahrnuji. O právu se zmíním níže podrobněji. Tyto tři oblasti by se měly při diskusích přesně rozlišovat a dbát na jejich rozdílnou metodu a kompetence. Nelze je však totálně oddělovat. Kdybychom měli v podstatě shodný pohled například na biologickou a filosofickou stránku problému, mohli bychom se v rozhovorech omezit na otázky právní. Jak je však z dosavadních debat a polemik vidět, konsensus chybí ve všech oblastech.
Specifika právního pohledu
Právní argumentace je v této problematice dost častá, neboť se mluví o právu nenarozeného člověka na život, resp. na právu dítěte narodit se chtěné. Kompetence právního přístupu však mají jisté meze. Podobně jako filosofie nemůže rozhodovat otázky astronomie nebo jako chemie není kompetentní řešit otázky pravdivosti lidského poznání, tak ani právní věda si nemůže osobovat kompetence, které jí nepřísluší. Klíčová otázka diskuse o potratech zní: „Co je to člověk?“ nebo „Kdy začíná život nového lidského jedince?“ Může na ni právo dát jasnou odpověď? Samozřejmě, že nikoli. Právo je totiž kodifikace vůle určité kompetentní autority, která má zajistit co nejlepší podmínky života jedince ve společnosti. Jestliže zákonodárce (v našem případě parlament) vytvoří určitý zákon, pak pravdu zachycuje a z ní vychází (přinejmenším o to má aspoň usilovat), avšak v žádném případě ji nevytváří, ba ani nezjišťuje. Vůle zákonodárce předkládajícího zákon vyplývá z určitých předpokladů, které jsou mimo sféru práva. V případě zákona o „umělém přerušení těhotenství“ se legislativec musí ptát na otázku výše zmíněnou: „Co je člověk?“ A ptá se biologie a filosofie (nezávisle na tom, zda se jedná o zastánce přirozenoprávního přístupu nebo právního pozitivistu). Na základě jejich odpovědi pak vytváří zákon. Odpovědi nebo akcenty se mohou různit a pak je na zákonodárci, aby podle svého poznání a svědomí zvážil sílu dostupných argumentů a rozhodl o znění zákona. Právo je tedy v tomto ohledu na biologii a filosofii do značné míry závislé. Argumentovat v diskusi o potratech zněním zákonů znamená míjet se s podstatou problému. Zákony o potratech jsou v různých zemích různé. Co to znamená? Jen to, že zákonodárci různě reflektují dostupné informace biologie a filosofie, nikoli to, že by v různých zemích byli lidé lidmi od jiného okamžiku své biologické existence. Nezapomínejme na to, že existují dobré a špatné zákony. Celá debata o potratech je vlastně otázkou o správnosti současné legislativní úpravy. Používat právo jako prostředek a argument v diskusi, která právě toto právo zpochybňuje, je beznadějné pohybování se v kruhu.
Bez respektování těchto základních východisek bude celá kampaň týkající se potratů jen mlácením prázdné slámy a zabíjením času čtenářů a posluchačů Toho jsme až příliš často svědky při většině mediálních diskusí na toto téma. A to je stav, který by nás neměl uspokojovat.
Tomáš Machula
24. 2. 2000