Radost z bytí

Když vidím do tmavé zimní noci svítit okna starých vesnických domků, cítím jakési dojetí, pocit něčeho pravého a lidského. Vesnička uprostřed kopců a lesů má nejen blíže k přírodě než velkoměsto, ale především blíž lidství samotnému, radosti ze života, smyslu lidského bytí. Nemyslím si, že v těch chaloupkách, jejichž světélka mě v noci okouzlují, bydlí pouze šťastní, vyrovnaní a po všech stránkách naplnění lidé. V záři dopadající na potemnělý sníh cítím jen radost z bytí, radost hlubokou – ne povrchní veselost, ale radost vyrůstající z každodenní tíže života, radost z maličkostí, které se z absolutní perspektivy jeví nikoli jako hlouposti, ale jako věci nadmíru důležité – radost pramenící z nepřítomnosti mnohých zcela zbytečných starostí, které dnes hýbou světem.

V záři těch oken tuším naději pro nás všechny. Život v pohodlných bytech a domech vzal většině z nás vědomí sounáležitosti s prací, pravé radosti z vykonaného díla a pochopení bezprostřední závislosti lidské existence na odpovědném a namáhavém přetváření světa a tím i sebe sama.

Teplo. Bereme ho jako samozřejmost, podobně jako elektrické světlo. Stiskneme tlačítko plynového kotle a za chvíli je po chladu. V městských bytech s ústředním topením není nutné vynaložit ani toto minimum, neboť se často topí nepřetržitě a naplno. Odkud se to příjemné teplo bere a za jakou cenu je získáváno, nad tím většina lidí příliš nehloubá. Chápeme ho jako své právo, vymoženost doby, samozřejmost. Naše zaměstnání s ním obvykle přímo nesouvisí a tak ztrácíme spojitost svého pracovního úsilí a onoho domácího tepla.

Jak je to ale s naší vesničkou v kopcích, kde se samozřejmost ústředního topení nevyskytuje? Ráno musíš vstát do chladu, jít pro dříví nebo pro uhlí, které bylo zase potřeba předem nařezat, nasekat, popř. složit a nanosit, poté zatopit a čekat, než se teplo zvolna a beze spěchu doplazí do všech koutů. O tom, že první zatopení nevystačí na celý den a že je třeba přikládat se netřeba rozepisovat. Přebíhá nám při takové představě mráz po zádech? Ještě že máme ústřední topení. Popravdě řečeno, lidé z oněch chaloupek asi také závidí těm „šťastnějším“, kteří se probouzí do tepla. Přesto jsou ale v jistém ohledu bohatší, i když o tom většinou ani neví, podobně jako my, kteří s hrůzou komentujeme jejich život jako člověku nedůstojný a nemoderní, si to často neuvědomujeme.

Člověku je zima. Aby se mu udělalo doma tepleji, musí pracovat. Blahoslavená práce přímo spjatá se svými účinky! Když po drsném vstávání, zatápění a nadávání sedí člověk u teplých kamen, někde hluboko v jeho nitru se objevuje tichá radost z tepla, která je vlastně radostí z práce nesoucí plody. Toto prosté sepjetí práce a našeho života nám v úřadech, u počítačů, v bankách, ale i továrnách, často uniká. A s ní přicházíme i o prožitek z maličkosti jakou je teplo. Člověk ze zapadlé samoty velmi dobře ví, že když dříví nenaštípá, teplo nebude. Člověk moderní však teplo považuje za své lidské právo a samozřejmost aniž by viděl souvislost se svou prací. Práce, zaměstnání – to se přece zúročuje až na konci měsíce na výplatní pásce. A tak se práce pro člověka, práce pro život a pro radost odsunuje kamsi do neznáma. S každodenními potřebami jako je zmíněné teplo zdánlivě nesouvisí. Do našich životů to ale vnáší zbytečnou nekonzistenci a zbavuje nás radosti nad plody vlastní námahy.

Nejde tu samozřejmě jen o to omílané teplo. To je pouze malým kamínkem v mosaice každého dne. A už vůbec nejde o to, abychom všichni žili v chaloupkách uprostřed lesů a každé ráno vstávali do vymrzlé reality. Důležitá je pouze radost z maličkostí, z plodů dobře vykonané práce, která nám umožňuje prožit v teple cosi krásného a hluboce lidského. Smysl života, kořeny samotného lidství a pravá radost jsou v jednom okamžiku záblesku tepla a světla z okénka vesnické chaloupky daleko zřetelnější než z tisíců stránek a hodin projevů politiků, „filosofů“ a vůbec všech, kteří pokřiveným pojetím lidských práv uvádějí člověka do zmatku a opravdového lidství ho přitom zbavují. Radost člověka a hloubka lidskosti nespočívá v abstraktních hádkách sytých o svá lidská práva na cokoliv, tj. chtění stále víc a víc (není to výsměch těm opravdu bídným a hladovým?). Naopak, každý okamžik lidského života má být při vší tíži bytí radostným souhlasem s existencí. V našich odlidštěných domovech a zaměstnání na to často zapomínáme. Práce a život, radost z bytí, z tepla, z dobře vykonané práce: to jsou věci, které nám, lidem ověnčeným tituly, funkcemi a konty, čas od času docházejí až při noční jízdě vlakem, kdy v zalesněném údolí pod viaduktem zasvítí do tmavého zimního času světla vesnických domečků.

zima 1994