Recyklace ekologická a politická

V současnosti se stáváme svědky zajímavého jazykového úkazu. Čím dál tím víc si zvykáme na slovo „recyklovaný“. Donedávna bylo toto přídavné jméno známkou chvályhodného pokroku české společnosti, protože čím dál tím více třídíme odpad a umožňujeme tak recyklaci celé řady surovin. Dnes se ale čím dál tím víc používá slova „recyklace“ v pejorativním smyslu, když se mluví o recyklaci politiků. Typickým příkladem může být kauza strany TOP09, která bývá označována jako strana recyklovaných politiků. Tímto termínem se označuje buď určitý typ přechodu politiků z jedné strany do druhé, nebo „oprášení“ osobností politického dění minulosti a jejich uvedení do politiky současné.

Jak bylo řečeno, posledním hitem politické recyklace je strana TOP09, ale netýká se to zdaleka jen jí. Příkladem prvního ze zmíněných dvou typů recyklace může být např. současný lidovec Petr Pithart, který je – pokud počítám správně – již ve třetí straně, současný sociální demokrat Jiří Paroubek, který je ve druhé straně, podobně jako současný občanský demokrat Marek Benda. Příkladem druhého typu recyklace může být Miloš Zeman, který je pro řadu politických aktivistů cennou „druhotnou surovinou“ vhodnou pro politickou recyklaci jakéhokoli typu. Hodnocení těchto politických recyklací ovšem není vždy rovnocenné. Petru Pithartovi jeho stranickou anabázi nikdo příliš nevyčítá, kdežto Vlastě Parkanové už ano. Asi proto, že je její případ aktuálnější. A nelze nezmínit asi nejslavnějšího politického „recyklovance“ z novodobé historie, Winstona Churchilla.

Proč je vůbec recyklace papíru dobrá a recyklace politiků špatná? Je to opravdu tak samozřejmé, jak se z mediálního vyjadřování zdá? Pro začátek konstatujme, že máme jednak konkrétní politiky, jednak strany, do kterých se tito politici sdružují. Pluralita politických stran a jejich soutěž o důvěru voličů na jasně daný časový úsek jsou dnes základními ukazateli standardní demokratické politiky. Otázka, zda je přednější politik nebo politická strana, se zdánlivě podobá staré otázce, zda bylo dřív vejce nebo slepice. Je zřejmé, že společnost potřebuje politiky i politické strany, nicméně to, jakou mezi nimi určíme prioritu, bude mít podstatné důsledky.

Pokud má prioritu konkrétní osoba politika, je strana chápána pouze jako prostředek umožňující efektivnější a přehlednější politickou činnost. Program a činnost strany je samozřejmě výslednicí mnohých vlivů a sil, takže se může v některých bodech v průběhu let významně posunout. Pokud k takovému posunu došlo, bylo by zcela pochopitelné, kdyby své víceméně konstantní vidění světa prosazoval ten který politik ve straně jiné, která v daný čas lépe odpovídá jeho politickým vizím. Jiná věc samozřejmě je, když politik radikálně změní své názory a přejde do strany programově dosti odlišné. Na zásadní změnu vlastních názorů má samozřejmě každý právo, neboť jak rád říkával Miloš Zeman, jen hlupák se nemění. Domnívám se ale, že opravdu radikální názorovou proměnu může normální dospělý a psychicky vyrovnaný politik prodělat maximálně jednou a to pokud možno ne hned po volbách. Víc by mu volič dovolit neměl.

Pokud naopak přiznáme prioritu politické straně, pak je osoba politika pouhým kolečkem stranického soukolí a přechod z jedné strany do druhé musí být nutně nahlížen jako svého druhu zrada. Jestliže strana hlásá, strana má názor, strana rozhoduje a strana usiluje, pak je jasné, že politický jedinec je odsouzen ke konformitě. Na rozdíl od jedince ale strana nikdy nemůže nést odpovědnost. To je její síla v dobách krize, kdy se snadno vymluví na selhání nějakých těch „šibalů“, a zároveň časovaná nálož, která hrozí výbuchem kolektivní nezodpovědnosti.

Jiří Paroubek je pravděpodobně názorově konzistentní, neboť jeho současný politický styl je plně v souladu s jeho juvenilními texty coby mladého československého socialisty. Petr Pithart zase kdysi zradil komunistickou státostranu (neboť tehdy o prioritě strany nad svobodným jedincem nebyla žádná pochybnost a každé opuštění strany byla zrada: Straně věřte, soudruzi!). Byl to ona jeho výše zmíněná velká politická proměna, kterou se před normálními a čestnými lidmi rozhodně nezdiskreditoval. Od té doby je v podstatě názorově konzistentní, ať už v rámco OH nebo KDU-ČSL, což mu také slouží ke cti. Podobně Miroslav Kalousek je zřetelně názorově stabilní a jeho odchod z lidové strany a založení strany jiné je jen logickým výsledkem vývoje ve straně lidové, kterou se Kalouskovi nepodařilo přesvědčit o správnosti svého vidění politiky.

Všechny tyto recyklace politiků (a mnoho jiných) jsou však normální, pochopitelné a přijatelné pouze za předpokladu, že politiku tvoří politici, a že strany jim slouží pouze jako důležitý a užitečný nástroj. Pokud je nám ale strana téměř vším, pak je logické, že recyklovaní politici postrádaji panenskou čistotu stranických zasvěcenců a stávají se podezřelými. Je na nás, jestli sledujeme politiky a jejich osobnostní a politický vývoj, nebo jestli věříme straně, ať už je jakákoli. Od této naší volby se pak bude pravděpodobně odvíjet i náš názor na recyklaci – tedy aspoň na tu politickou.

Tomáš Machula, 29. 11. 2009