Etický rozměr lidového hlasování

Jedním z témat, které se v našem politickém životě pravidelně objevují, je problém lidového hlasování neboli referenda. Pravicové strany ho spíše odmítají, levicové naopak hlasitě vyžadují. Zvlášť silně volání po referendu zaznívalo v období dělení bývalé federace a nedávno při diskusi o vstupu naší země do aliance NATO. Referendum nachází ve společnosti značné sympatie, což je logické. Téměř každý, dostane-li možnost o něčem rozhodovat, bude chtít toto právo za každou cenu uplatnit, i kdyby příslušné problematice vůbec nerozuměl. Námitky proti referendu jsou různé. Většinou směřují k výraznému omezení témat, o kterém by mělo být takto rozhodováno. Jsem přesvědčen, že samotná podstata institutu referenda je eticky pochybná, což se vzápětí pokusím vysvětlit podrobněji. Nejprve ale krátce shrňme obvyklé poukazy na slabá místa myšlenky lidového hlasování.

 Použitelnost referenda
Jedno důležité omezení použití referenda, které uznávají i jeho horliví zastánci, je vyloučení témat jako daně, poplatky a některé speciální povinnosti. Netřeba se rozepisovat jak by asi dopadlo lidové hlasování o výši daní. Dalším omezením je možnost jasného rozhodnutí. Klasickým případem může být česko-slovenské hledání státoprávního statu quo. Referendum, po kterém volal i president Havel, by zde nic nevyřešilo. Kdyby dopadlo ve prospěch zachování společného státu, problém by nebyl vyřešen, ale pouze by došlo k petrifikaci chaotického vztahu obou republik federace a tím i k prodlužování nekonečných neplodných jednání o formu společného domku (či snad dvojdomku?). Mohli bychom asi pokračovat dál, ale přistupme k hlavnímu tématu této úvahy.

Etický problém
Uvedené poukazy na těžkosti spojené s otázkou referenda jsou důležité, ale je třeba jít ještě dále a podívat se nejen na okolnosti realizace, ale i přímo na samotnou podstatu lidového hlasování. A to už se dostáváme do oblasti etiky a morálky. Klíčovým pojmem je odpovědnost. Kdo je odpovědný za rozhodnutí vzešlé z plebiscitu? Lid, všichni hlasující, my všichni… – což v praktické podobě znamená nikdo. V případě velmi malé komunity je přímé společné rozhodování ještě realizovatelné aniž by vědomí odpovědnosti bylo setřeno. V měřítku města nebo státu je však toto vědomí pouhou iluzí. Rozhodují-li zvolení zastupitelé, např. členové vlády nebo poslanci parlamentu, jsou za své činy osobně odpovědní (to, že se často chovají, jako kdyby tomu tak nebylo na věci nic nemění). Činy, které formují podobu společnosti, určují podmínky vzájemného soužití a vyvažují citlivou rovnováhu mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem celku, musejí být průhledné a kontrolovatelné. To je přesně to, co chybí tzv. přímé demokracii ve srovnání s demokracií zastupitelskou. Rozhodování o tak vážných věcech s dopadem na všechny členy společnosti bez toho, že by za něj kdokoli nesl osobní odpovědnost je nejen nebezpečné, ale i nemravné. Člověk se totiž v tomto případě nerozhoduje samostatně, ale jako maličká součást davu. Nenese plnou odpovědnost za výsledek, pouze její maličký zlomek, který v mysli většiny lidí konverguje k nule. Kdyby rozhodovali sami a věděli, že své rozhodnutí budou muset obhájit a budou za něj odpovědní, asi by k problému přistupovali zcela jinak.

 Odpovědí na otázku referenda problém většinou nekončí. Z pochopitelných důvodů je třeba otázky pro lidové hlasování formulovat jednoduchým a stručným způsobem. V drtivé většině případů je tedy po vyhlášení výsledku referenda zapotřebí další činnost směřující k jeho realizaci a detailní rozpracování. Pokud je však výsledek referenda v rozporu s programem politických stran exekutivy nebo přímo proti osobnímu přesvědčení a svědomí jejích členů, nabízejí se dvě možnosti: rozhodnutí referenda ignorovat, což je nezákonné, nebo jednat proti vlastnímu svědomí či slibu voličům, což je neetické. Posledním východiskem by bylo odstoupení z politické funkce. Co ale v případě, že nové volby potvrdí u moci opět ty, kteří s řešením vzešlým z referenda nemohou z výše uvedených důvodů souhlasit? Lidé se přece ve volbách nerozhodují pouze podle jednoho tématu – volba je kompromisem, hledáním strany, která nejvíce splňuje představy voliče. Není nebezpečí permanentní politické nestability příliš velkou daní za iluzi jakési dokonalejší demokracie?

 Samostatným problémem je manipulace davu, nekompetentnost a malá informovanost. Rozhodují-li o budoucnosti jaderné energetiky v našem státě konkrétní ministři, je celý proces rozhodování mnohem průhlednější a kontrolovatelnější než kdyby o něm rozhodovalo referendum. Ať už bude verdikt jakýkoli, vím, kdo a jak konkrétně rozhodl, což se odrazí i v mém hlasování ve volbách. Přes veškerou politizaci jsem dále přesvědčen, že rozhodnutí vlády bude mnohem kompetentnější a kvalifikovanější než hlas ulice, vznešeně nazývaný referendum nebo plebiscit (zní to možná lépe, ale je to totéž). Mráz mi běhá po zádech při představě, že o bezpečnostní politice státu nebo jaderné energetice budou moci hlasovat všichni občané starší 18 let. Tak velkou důvěru v občany kteréhokoli státu na světě rozhodně nemám. Otázka se vrací znovu: Je etické nechat o vysoce důležitých otázkách hlasovat každého hlupáka? Je v pořádku vystavovat se rozmaru anonymní masy? (Na námitku z povýšenectví a pohrdání druhými ihned odpovídám, že ke zmíněné anonymní mase počítám i sám sebe a rozhodně nepovažuji za rozumné, abych měl já sám možnost bez jasné odpovědnosti mluvit do vážných politických témat.

Námitky
Proti řečenému by se jistě objevilo několik námitek. První z nich je srovnání všeobecných voleb a referenda: nejedná se o týž problém a není tedy principiální odmítání referenda i zavržením samotné zastupitelské demokracie? Na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Ve volbách se totiž nejedná o konkrétní rozhodnutí, ale o jakési preludium nebo nultý stupeň. Neřeší se problém, ale zplnomocňují se zástupci, kteří budou za jeho řešení odpovědní. Zůstává samozřejmě in foro interno mravní odpovědnost každého voliče za svou volbu, což ovšem platí i v případě referenda. Rozdíl je ve veřejném rozměru mravní odpovědnosti za konkrétní rozhodnutí. V referendu je negováno, volby do parlamentu se s tímto problémem míjejí, při rozhodování konkrétních zastupitelů je zachováno. Z tohoto hlediska je tedy referendum špatné, ale volby mimo problém.

Dalším otřepaným argumentem je pojetí referenda jako ústavní pojistky proti pokusu zneužít politickou moc. Jaká je realita jsme však mohli poznat v minulých letech v sousedním Slovensku. Je-li politická elita zkorumpovaná, bezcharakterní a postrádá-li úctu k zákonům, nezastaví se ani před referendem nebo dokonce ústavním soudem. Demokracie nemůže zaručit žádnou ústavní pojistku, která by fungovala takříkajíc ex opere operato bez základního konsensu větší části politické a občanské veřejnosti. Není problémem referendum překazit, prohlásit za neplatné nebo – nešlo-li mu zabránit – ho prostě ignorovat.

Určitě by se našli i takoví, kteří by na obhajobu referenda uvedli např. zkušenost z jiných zemí. „Ve Švýcarsku to přece funguje“. Na to odpovídám, že má námitka proti referendu nezněla tak, že referendum není možné, nebo že občané v referendu nemohou rozhodnout i správně. Problém je v tom, že přímá demokracie ve velkém měřítku zamlžuje vědomí osobní odpovědnosti za určité rozhodnutí a je ve svém rozhodování mnohem více vystavena vnějším tlakům bez možnosti účinné kontroly. Že silný prvek přímé demokracie někde funguje na této věci nic nemění. Lze říci, že apartheid v Jižní Africe také docela fungoval a Pinochetova diktatura dokonce přivedla Chile k prosperitě.

Závěr
Poslední námitku, kterou bych čekal, zařazuji až na konec, protože hezky ukazuje absurditu vnitřního postoje mnoha zastánců referenda a bude proto dobrou tečkou za textem. Námitka zní: Jak se mohu já, který není vzděláním politolog či povoláním politik nebo právník, vyjadřovat a kategoricky hodnotit tak komplikovaný problém jako je institut lidového hlasování (plebiscitu, referenda)? Odpovídám protiotázkou: Jak můžete vy, kteří obhajujete právo každého člověka hlasováním rozhodovat o nejsložitějších problémech s dopadem na celou společnost, omezovat mé právo pouze se vyjádřit (tzn. bez možnosti rozhodování) k problému, který se mě také týká? Nejste ve svých postojích nekonzistentní?

24. 11. 1998

Tomáš Machula