Světci – blízcí nebo vzdálení?

V několika málo týdnech od smrti Jana Pavla II. se objevilo ohromné množství úvah o kanonizaci tohoto velkého papeže. Tyto úvahy však rozhodně nejsou jednohlasné nebo neproblematické. Setkáváme se s voláním lidí shromážděných na náměstí sv. Petra „Santo subito!“, s návrhy na dodání přídomku „Veliký“ za jméno Jana Pavla II., ale i s varováním před přílišným „pozlacováním“ papežovy památky, které by skrylo jeho lidský rozměr, nebo dokonce s radikálně negativním hodnocením upozorňujícím na údajně zásadní vliv papeže na rozšíření AIDS v Africe (protože protiantikoncepční učení, Janem Pavlem II. tolik zdůrazňované, odmítá používání prezervativů bránících nejen početí, ale i přenosu viru HIV) apod. Není pochyb, že postava nedávno zesnulého papeže bude předmětem různých hodnocení a kritik ještě mnoho let, desetiletí a snad i staletí.

Jedním z velmi zajímavých a pozornosti hodných bodů v těchto debatách je podle mého soudu zmíněné varování před kanonizací, která by mohla vést k odcizení postavy Jana Pavla II. lidem. Tuto myšlenku či varování jsem v posledních týdnech slyšel hned od několika významných osobností českého církevního života. Rozhodně nehodlám s tímto varováním polemizovat. Myslím, že skutečně upozorňuje na faktické nebezpečí dané naším chápáním a přijímáním světců. A zde je podle mého soudu skryta zásadní otázka: Není situace, kdy světec přestává být pro nás někým blízkým a stává se odtažitým, vzdáleným a v posledku snad už i neinspirativním, něčím, čím bychom se měli opravdu znepokojovat?

Světci jsou lidé, o nichž věříme, že jsou s Kristem, tzn. definitivně očištěni od hříchu, ode vší nedokonalosti, kterým se dostalo cíle, ke kterému byli lidé Bohem určeni. Světec by tedy měl být pro nás člověkem par excellence, navíc člověkem, který má najednou ke všem lidem mnohem blíž než měl za svého pozemského života.

Jak je možné, že světce nechápeme tímto způsobem, tedy jako člověka přivtěleného ke Kristu (který je Bohem s námi), nám blízkého? Možná, že světec jako takový nám vzdálený není. Vždyť ono varování před urychlenou kanonizací Jana Pavla II. ani v nejmenším jeho osobní svatost ani přesvědčení o jeho vstoupení do vítězného společenství s Bohem nezpochybňovalo. Možná, že jako to, co zastiňuje lidský rozměr světce, co ho de facto odlidšťuje, je chápána kanonizace a veřejná úcta církve ke svatým. Ani takové zjištění nás ale nemůže nechat klidnými. Buď je výše zmíněná obava z důsledků kanonizace Jana Pavla II. lichá nebo je v jisté krizi náš vztah ke svatým nebo přinejmenším je jako problém pociťována úcta církve ke světcům. Ale neznamená odcizení si světců (nebo církve) i nebezpečí odcizení si Krista?

Přiznám se, že na tento problém jednoduše odpovědět nedokážu. Mohu si možná něco myslet, mohu se něco domnívat, ale možná že ani není žádoucí se zde pokoušet o unáhlené diagnózy nebo terapie. Čtenáře by to odvádělo od otázky, kterou by si měl – jak jsem pevně přesvědčen – položit a odpovědět každý katolický křesťan sám. Opravdu nám svatořečení zahaluje lidskost světce? A pokud ano, proč ji od nás vzdaluje, místo aby ji v (teo-)logice věci přibližovalo? Není odtažitý postoj vůči světcům postaveným na oltář, který vystihuje zmíněné varování některých osobností, indikátorem skutečného problému v naší žité víře?

27. 5. 2005

Tomáš Machula