Tělo a osoba

Na okraj pražské „výstavy“ preparovaných těl

 Nedávný otevřený dopis prof. Tomáše Halíka rektorovi Univerzity Karlovy protestující proti zapojení studentů medicíny do nedůstojné „výstavy“ preparovaných lidských těl v pražské Lucerně rozpoutal řadu diskusí. Často se v nich setkáme s otázkou, co je vůbec špatného na využití mrtvého lidského těla, když to dotyčnému „už nemůže nijak vadit“ apod. Objevuje se zde tedy téma jakéhosi etického statusu mrtvoly.

Pro ty, kdo o výstavě ještě neslyšeli, předřazuji tuto krátkou informaci: „Výstava“ ukazuje lidská těla (nikoli umělé modely) preparovaná tak, že ukazují různé úrovně své vnitřní stavby. Jednotlivé „exponáty“ jsou navíc umístěny v polohách a situacích, které odpovídají aktivnímu pohybu, gestikulaci, krátce řečeno běžnému jednání živých lidí. Výstava je prezentována jako jedinečná příležitost k pochopení stavby a funkcí našeho těla. Na oficiální webové stránce je pak uvedeno, že těla pocházejí z Číny (což je údaj, který není třeba komentovat).

Je asi jasné, že v určitých případech lze použít lidské tělo způsobem, který není příliš pietní. Pokud je ale cílem výuka mediků, lékařský výzkum nebo osvěta v muzeích anatomie, lze se s tím smířit a dobrý cíl zde ospravedlňuje nutné dopuštění nepříliš pietního nakládání s těly. V takových případech je totiž hlavním cílem dobro konkrétních jedinců i celé společnosti. Přes všechny proklamace pořadatelů má však pražská „výstava“ charakter morbidního voyeurství. Zeptáte-li se návštěvníků na důvod jejich návštěvy, skoro nikdy to není touha po poučení se o vnitřní stavbě člověka, ale touha vidět něco hodně netradičního. Několikasetkorunové vstupné pak dává vědět i to, že se pro pořadatele pravděpodobně jedná i o dobrý kšeft.

Vraťme se ale k otázce, proč je tak špatné zacházet s mrtvým tělem neuctivě? Jednoduše řečeno, západní civilizace vyrůstá z určitých ideových základů, k nimž patří i pojetí člověka uznávající nedotknutelnou důstojnost lidské osoby a její duševní i tělesnou integritu. Tělo není bezvýznamná schránka, kterou můžeme po použití odhodit a šlapat po ní. Tělo patří k identitě každého člověka a po smrti se de facto stává jakýmsi „zástupným symbolem“ zesnulé osoby. Podle toho se také o tělech zemřelých vyjadřujeme (mluvíme o nich jako o „zesnulém XY“ apod., ne jako o hromadě tkání, která už nemá s nikým nic společného). Chování se k určitému mrtvému tělu pak do značné míry odráží vztah k zesnulé osobě. Zohavení mrtvol patřilo v různých dějinných okamžicích a při nejrůznějších příležitostech k vyjádření posledního možného pokoření zesnulé osoby.

Nemůžeme samozřejmě mrtvé tělo ztotožňovat s osobou zesnulého, ale musíme uznat, že je jakýmsi jejím „zástupným symbolem“ a to té nejvyšší síly, neboť svého času bylo součástí její individuální identity. Chovat se neuctivě ke státní vlajce je trestáno. Vlajka je přitom symbol státu, který je méně než neopakovatelná lidská osoba, a narozdíl od těla nebyla vlajka nikdy tak intimně s tím, co zastupuje, spjata. Je možné, že zneuctění vlajky naše společnost odsuzuje, kdežto na dehonestující nekrofilní „výstavu“ mrtvých těl stojí fronta morbidních zvědavců připravených zaplatit dost vysoké vstupné?

Zdá se, že kdo před lety pokládal slova Jana Pavla II. o „kultuře smrti“ za přehnaná, bude muset svůj postoj přehodnotit. Byla to slova téměř doslovně prorocká.

11. 5. 2007

Tomáš Machula