Kazatelská služba a společenství

Známým a častokrát zdůrazňovaným faktem je skutečnost, že dříve než vlastní kazatelský řád založil sv. Dominik nejprve klášter kontemplativních sester, mimo jiné také proto, aby se za něj a za jeho dílo modlily. Klášter v Prouilhe kromě toho sloužil Dominikovi jako útočiště, kam se mohl v případě potřeby uchýlit. Tato důležitá epizoda z dějin řádu kazatelů ukazuje, že kazatelská služba je nedílně se společenstvím spjata. Nejenže společenství potřebuje v praktickém smyslu dělby práce a vzájemné pomoci, ale také ho vytváří. Sestry z Prouilhe byly totiž většinou obrácené „dokonalé křesťanky“ společenství Albigenských, nebo dívky dané chudými rodinami k heretikům do výchovy.[1] Dominikovo kázání, které vedlo k jejich obrácení zároveň vytvořilo předpoklady pro vybudování zázemí pro další kazatelskou službu. Podívejme se nyní na téma kázání a kazatelské služby v kontextu života společenství podrobněji.

Nejprve si definujme, co přesně slovem „kázání“ myslíme. V tradici naší spirituality není kázání viděno úzce a specificky jako liturgický úkon při bohoslužbě. Ten samozřejmě ke kázání také patří a dokonce je jakýmsi jeho zářným a vynikajícím příkladem (aspoň na teoretické rovině). Kazatelství je však něco víc. Řád kazatelů nevznikl kvůli lepšímu kázání při Mši, nevznikl ani za účelem výcviku kněžských funkcí. Vznikl jako reakce na zoufalý stav církve a společnosti na jihu Francie na počátku 13. století. Křesťanstvo bylo hluboce rozvrácené, v sociálním i věroučném zmatku a konsolidace ohněm a mečem neslavila žádné velké úspěchy. Dominik proto přichází s myšlenkou hlásání pravdy, která je silnější než meč, a která jediná může bloudící přivést na správnou cestu k Bohu, který sám je Pravdou. Kázání zde proto není kázání liturgické, ale kázání ve smyslu hlásání slova víry. V Dominikových časech bylo doktrinální kázání kdekoliv (nejen v kostele) v podstatě doménou kleriků. Proto měly sestry i různá bratrstva úlohu spíše modlitební a kající. To nic nemění na tom, že

2. omezení obecně chápaného hlásání víry na kleriky není teologickou nutností nebo Božím zákonem, ale dobovým rysem, který dnes nehraje roli.

Kázání je tedy v dominikánské tradici hlásání víry, svědectví o víře. K něčemu takovému jsou ovšem povoláni všichni křesťané, neboť to plyne z jejich účasti na prorockém úřadu Krista. Dominikánská účast je však specifická zdůrazněním doktrinální složky tohoto kázání. Naše kázání by mělo mít zvláštní důraz na pravdy víry a jejich sepjetí s křesťanským životem. Je zřejmé, že svědectví života je základní předpoklad, na kterém teprve doktrinální kázání stojí. Dobrým dominikánem může být ten, kdo žije svatě, ale nesoustřeďuje se na mluvení o církevní nauce. Nemůže jím být ale ten, kdo geniálně vykládá pravdy víry a žije přitom způsobem odpudivým i pro laxistu (pokud je taková kombinace vůbec možná). Opět musíme zdůraznit sepjetí celé řádové rodiny v kazatelské službě. To, že někdo kvůli dobovým omezením (např. 13. století), osobní situaci (kontemplativní povolání) nebo životním podmínkám (nestudovaný) nemůže explicitně svědčit o pravdách víry, neznamená, že nemůže mít podíl na kazatelské službě. Ta je funkcí celé řádové rodiny a každý na ní má účast svým vlastním způsobem.

Myšlenka účasti na Božím životě je pro katolickou víru víc než typická, přestože si to řada lidí neuvědomuje. Nepochopením této účasti (participace) vzniká celá řada otázek a námitek, tak často kladených katolíkům od ostatních křesťanů. Můžeme připomenout řadu příkladů, které by se bez oné „účasti“ na Božím životě staly skandální snahou o jakési nesmyslné osamostatnění se od Boha. Jmenujme namátkou novozákonní kněžství, svatost lidí nebo předmětů, prostřednictví Panny Marie nebo otcovství duchovních osob.

Snažit se udržet pohanský nebo starozákonní koncept kněžství, když je o Kristu psáno, že je jediným veleknězem, by bylo rouhání. A řada lidí také křesťanské kněze pokládá za alarmující důkaz pohrdání Biblí. Sama Bible však mluví o kněžství všech věřících. Jedná se o účast všech křesťanů na jediném kněžství Kristově. Ani služební kněží – presbyteři – nejsou knězi sami od sebe, ale jsou kněžími skrze účast (jiného typu než je společné kněžství pokřtěných) na jediném kněžství Kristově. Klasickým místem, které vystihuje souvislost trojího úřadu Krista a naší účasti na něm, je 1 Petr 2, 4-5.9, kde se zdůrazňuje královské kněžství i prorocká role:

„Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti milé Bohu pro Ježíše Krista... Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“

Jiným příkladem účasti je Panna Maria, kterou nazýváme prostřednice. Byla by to zrada na Kristu, který je jediným Prostředníkem (srov. 1 Tim 2, 5-6: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas“), pokud by její prostřednictví nebylo zcela odvozeno od tohoto prostřednictví Krista jako účast na tomto jediném prostřednictví.

Jiný příklad: Jestliže Ježíš vyhrazuje titul Otec výhradně pro Boha, znamená to, že veškeré otcovství musí být účastí na otcovství Božím. Ti, kteří vyčítají některým křesťanům používání slova otec pro biskupy a kněze, budou zcela jistě nazývat své rodiče otec a matka. Ten, kdo pochopí Ježíšovu větu Nikomu nedávejte jméno „otec“ jako zákaz vyslovování jednoho slova, je úplně vedle. Mnohem víc jde o správné používání a především chápání tohoto slova. Nikdo nesmí být stavěn na místo Boží, nikdo není Otcem v tom smyslu, jakým je Bůh. A naopak: každý, kdo je nazýván otcem, má své otcovství uskutečňovat s odpovědností a vědomím úkolu, který od Boha dostal. Týká se to především duchovních otců, ale také otců rodin. Jak by se asi změnily rodiny, kdyby křesťanští otcové žili s vědomím této skutečnosti? Bůh prostě k realizaci své vůle dává různou účast na svém životě. V pravém slova smyslu je všechno dobré vyhrazeno pouze a jen Bohu a jakákoli lidská účast je Božím pozváním a darem.

Podobnou účast neboli participaci máme i na Kristově úřadu prorockém. Prorok je v prvé řadě ten, kdo mluví z Božího popudu a hlásá Boží slovo. Nuže, křesťané jsou křtem a biřmováním povoláni a vybaveni ke svědectví o Bohu a o hlásání jeho radostné zvěsti. Je to jejich účast na prorockém charakteru Ježíše Krista, který hlásal Boží království. Platí to pro všechny křesťany, nejen pro nějaký specifický úřad, např. pro kleriky. Papež Jan Pavel II. to vyjádřil po synodě o laicích slovy:

„Protože se laici účastní na prorockém úřadu Krista, který hlásal „Otcovo království“, uschopňuje je to a zavazuje, aby ve víře přijímali evangelium, slovy a skutky je hlásali a neváhali poukazovat na zlo ve světě. Spojeni s Kristem, „velkým prorokem“ (Lk 7, 16) a učiněni v Duchu svatém „svědky“ zmrtvýchvstalého Krista, mají laici účast nejen na nadpřirozeném „citu pro víru“ církve, která se „nemůže mýlit ve víře“, ale i na milosti slova (Sk 2, 17-18; Zj 19, 10). Jsou povoláni také k tomu, aby ve svém každodenním rodinném a společenském životě ukazovali a osvětlovali novost a sílu evangelia a zároveň uprostřed rozporů této doby odvážně a trpělivě vyjadřovali svou naději na slávu „i při výstavbě časného řádu“.[2]

- Má-li být naše svědectví účinné, musí být opravdu podepřeno životem ve shodě s tímto hlásáním.

Sepětí hlásání a církevního společenství má svůj mysticko-teologický i prakticko-teologický rozměr. První z nich ukazuje na církev jakožto na Kristovo tajemné tělo. Hlásá-li církev, hlásá Kristus a naopak: Kristus svěřil své kázání církvi a dal jí Ducha, který ji uvádí do veškeré pravdy. Za druhé má kontext církve praktickou roli a to hned dvojí:

Církevní společenství zde tedy hraje roli posilující i roli kontrolní. Nad tímto bodem se na okamžik zastavme. Hlásání je neodmyslitelně zakomponováno do společenského charakteru lidského života. Bůh nesděluje své slovo pouze a jedině přímo a bezprostředně (to je naopak spíše mimořádné). Posílá své proroky (a jak říká Zj 19, 10: „kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví“). Mezi nimi tedy i každého z nás, neboť jak bylo výše řečeno, každý křesťan má účast na prorockém úřadu Ježíše Krista. Každý z nás je přitom odkázán na jiné lidi a měl by cítit i odkázanost mnohých lidí na něj samého. Člověk není primárně přirozeně izolovaným jedincem, který vytváří společenská uskupení jen účelově z praktických důvodů. Člověk je společenský bytostně a přirozeně. Jeho bytí je osobní bytí a tedy bytí vztahové. A protože Bůh svěřuje své slovo do rukou či do úst lidí, je správné porozumění tomuto slovu možné jen v meziosobní komunikaci.

Každé kázání je tedy dílem společenství Božího lidu. Toto společenství však musí nějakým způsobem daného hlasatele podrobit kritickému zkoumání. Přijde-li prorok, hlasatel nebo teolog s něčím, co je překvapivé, podezřele nové nebo na první pohled podivné, není rozumné to přijímat unáhleně a bez dalšího zkoumání či tříbení duchů. Na druhé straně ale víme, že věc Boží velmi často vypadá pošetile (srov. 1Kor 1, 25: „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé“). Jak tedy rozeznat autenticitu daného hlásání? Jedině tím, že ho společenství věřících prověřuje, zkoumá, diskutuje a zvažuje. Už ve Starém zákoně máme prozaicky popsaný způsob zkoumání proroka: „Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho“ (Dt 18, 22). Podobně v Novém zákoně máme stejnou věc popsanou metaforicky: „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci“ (Mt 12, 33). Ono ovoce může být různého typu: naplnění určité předpovědi, podpora víry a morálky věřících, obohacení pochopení věřících apod. V mnoha případech však takové ovoce nelze zjistit hned a rychle. Vyžaduje to naopak dlouhý proces. A takový proces musí probíhat ve společenství věřících, nelze ho ponechat na jednotlivci.

Zde by si mohl někdo pomyslet: „Nejde o diskuse, ale o charisma, kterého se dostává tomu, kdo žije svatostí života (popř. tomu, kdo je nadto ještě knězem...). Důraz na lidské diskuse a zvažování je tedy ryzí příklad moderního znevažování všeho, co je na víře podstatné. Z církve se dělá diskusní klub!“ Tato námitka je pochopitelná a popisuje reálné nebezpečí, které církvi hrozí, a kterému podle našeho soudu – při vší úctě – podlehli bratři protestanté, nebo někteří katoličtí teologové, kteří přijímají nauku církve jakou pouhé vyjádření kolegů teologů (a navíc ještě ne tolik vzdělaných nebo ne tolik badatelsky plodných...). Je bezpochyby pravda, že církev není diskusním klubem. Rozhovor však k teologii i k duchovnímu životu prostě patří. Je to přirozený lidský způsob komunikace. A pokud někdo získá subjektivní jistotu o nějakém problému, není jiné cesty k jejímu sdělení jiným, než rozhovor. Podobně i kritická služba církevního společenství, tedy chcete-li tříbení duchů, musí mít i svou dialogickou složku. Jinak nic nesdělíme a naši společenskou přirozenost odsoudíme k degradaci. Doufáme, že se tímto vysvětlením podezření z přílišného převádění duchovního rozměru církve na horizontální rovinu pouhé diskuse, vyjasnilo. Vraťme se nyní opět k tématu tříbení duchů, tedy kritické kontrolní roviny kazatelské služby v církvi. Ta se týká všech věřících. Poslední koncil o tom říká:

„Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky, a tím, že podává Bohu oběť chvály, ovoce rtů vyznávajících jeho jméno (srov. Žid 13 ,15). Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1Jan 2, 20 a 27), se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když „od biskupů až po poslední věřící laiky“[3] dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů. Tento smysl pro víru, probuzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu církve, který věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Sol 2, 13), neúchylně lne k „víře jednou provždy křesťanům svěřené“ (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě.“[4]

Z toho plyne závěr jak pro člověka v roli hlasatele, tak pro člověka v roli posluchače. Hlasatel nemůže být překvapen, že je jeho slovo zkoumáno a prověřováno. Biskup, kazatel nebo teolog, který je ihned těžce uražen tím, když jejich hlásání není okamžitě bez odporu a bez diskusí slepě přijímáno, se prohřešuje právě proti Božímu plánu sdělování jeho zvěsti.

Na druhou stranu to klade nárok na posluchače. K čemu je kázání, o kterém se nediskutuje (ve smyslu výše zmíněného rozlišujícího rozhovoru)? Jak lhostejné přeslechnutí, tak i bezhlavé a slepé přijetí, jsou fatální chybou. Rozumný hlasatel musí být nadšen, jsou-li jeho kázání nebo knihy diskutovány a široce zkoumány. Jak jsme na tom my dnes? Čteme teologické knihy a diskutujeme o nich? Rozebíráme spolu církevní dokumenty nebo nedělní kázání? Mluvíme o svém svědectví slovem i skutkem před našimi bližními?

Takové zkoumání má však různou podobu. Je to nejen rozmluva o nedělním kázání místního faráře, ale je to třeba také posuzování teologické knihy ze strany církevní autority. Při zachování všech specifik daných hierarchickými úřady nebo církevními právem však musíme stále trvat na tom, že církev jsou všichni věřící, a že posila pro kazatele nejde jen seshora dolů, stejně jako nejde pouze jedním směrem ani kritické zkoumání jeho kázání. Papež Pavel VI. to říká velmi zřetelně:

„Existuje tedy těsný svazek mezi Kristem, církví a evangelizací. Právě církvi bylo dáno přikázání, aby hlásala evangelium po celou dobu trvání světa. Toto přikázání nelze plnit bez ní a tím méně proti ní.“[5]

Eklesiální rozměr kazatelské služby plyne i z toho, že pokud ho zanedbáme, zanedbáváme Kristovo tělo (a tím implicitně i jeho Hlavu – tedy Krista). Jako při každém úkonu vyplývajícím z účastenského (participačního) charakteru našeho křesťanského života, když děláme x, dělá to Kristus. Když tedy kážeme, musí kázat Kristus a ne my. A Kristus je přítomen tehdy, když jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu. To samozřejmě neznamená, že jeden člověk nemůže smysluplně kázat. Jde o to, že ten, kdo nekáže jako součást církve, káže nikoli Krista, ale sám sebe. Můžeme mít svěcení, pověření od biskupa, pozvání od faráře a kázat v plném kostele a přesto nekázat Krista, ale sami sebe, protože naším cílem bude jen naše vlastní sláva, náš vlastní užitek nebo něco podobného a ne svědectvím o Kristu v kontextu církve, která je jeho tělem.

„Hlásání evangelia nabývá své plné účinnosti a rozsahu jen tehdy, jestliže každý, kdo je slyší, je rovněž správně chápe, přijímá, nechá se jím proniknout a přilne k němu celým srdcem. Znamená to vlastně přilnout k pravdám, které nám náš Pán ve svém milosrdenství zjevil. A co víc, znamená to zcela přijmout i nové zaměření života, tak, jak to vyplývá z evangelia, které vlastně celý život přetváří. Značí to prostě rozhodnutí se pro Boží království, tj. pro nový svět, pro nový stav věcí, pro nový způsob bytí a života, totiž života s Bohem, který právě evangelium otevírá. Takové rozhodnutí nemůže být ovšem jen abstraktní a teoretické, naopak projevuje se konkrétně viditelným vstupem do společenství věřících. Tímto způsobem ti, jejichž život se změnil, se stávají členy společenství, které již samo o sobě je znamením změněného a nového života. Tímto společenstvím je církev, viditelná svátost spásy. Vstup do církevního společenství se projevuje i jinými znameními, jež prodlužují a rozvíjejí ono znamení, jímž je církev. Pro evangelizaci je příznačné, že ten, kdo přijímá evangelium jako slovo spásy, vyjadřuje to i svátostným způsobem, tj. vstupem do církve a přijímáním svátostí, jež utvrzují přijetí milosti, kterou udělují.“[6]

Podívejme se na závěr na svědectví Skutků apoštolských, kde se popisuje praxe prvotní církve. tento úryvek bývá často citován a komentován, ale stejně často při tom uniká jeden důležitý detail.

„Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné“

„Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost“ (Sk 4, 32-33)

Zde se nejedná hlavně o charitu nebo o jakýsi „křesťanský socialismus“. Všimněme si, že verš 34, který na zmíněné dva předchozí verše navazuje, říká:

„Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám.“

To znamená, že problematika společného majetku a sociální otázka je až za svědectvím apoštolů doprovázeném Boží mocí. Pořadí je tedy následující:

Společná je tedy v prvé řadě víra a svědectví a to teprve dává smysl sdílení majetku. Pokud mám však „vše společné“ s bratry a sestrami v Kristu a to pro Krista samého, nemůžu dost dobře kázat jenom sám sebe. Pokud člověk káže sám sebe, dopadne jako židovští zaříkávači, o kterých mluví Sk 19, 13-16:

„Také někteří židovští zaříkávači, kteří cestovali od města k městu, pokusili se užívat ke svému zaklínání jména Pána Ježíše. Nad těmi, kteří byli posedlí zlými duchy, říkali: Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel. (...) Ale zlý duch jim řekl: Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy? Tu člověk, ve kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran.“

[1] LOHRUM, M., Dominik, Praha: Krystal OP 1999, s. 22-24.

[2] JAN PAVEL II., Christifideles laici 14.

[3] Sv. Augustin, De praed. Sanct. 14, 27; PL 44, 980.

[4] LG 12.

[5] PAVEL VI., Evangelii nuntiandi 16.

[6] Tamtéž 23.