ČEŠTÍ DOMINIKÁNŠTÍ LAICI V KONTEXTU EVROPY

Na konci května proběhl ve slovenských Trenčianských Teplicích 7. kongres evropských sdružení laiků sv. Dominika. Zúčastnil jsem se tohoto kongresu jako člen evropské rady laiků a dovolte mi proto, abych se na tuto událost podíval z tohoto úhlu pohledu – jako (teď již bývalý) člen grémia, které je zde mj. pro lepší komunikaci dominikánských laiků v Evropě. Jak si vlastně čeští dominikánští laici v evropském kontextu stojí? Předem upozorňuji, že jde o můj soukromý pohled, nicméně o pohled snažící se o objektivitu a čerpající z několikaleté práce v evropské radě.

Kolik je nás na světě dominikánů?

Nejprve stojí za to všimnout si čísel, která představil asistent magistra řádu pro laiky fra David Kammler O.P. ve svém vystoupení (a které uvedl i při své návštěvě několika sdružení v Praze). Na světě v současné době žije asi 3 000 mnišek, 6 000 bratří, 27 000 sester a 144 000 laiků (možná vás překvapí tak, jak překvapilo mě, že největší podíl dominikánských laiků žije ve Vietnamu). Toto společenství dohromady tvoří dominikánský řád. Tento bod zdůrazňoval fra David velmi naléhavě: Řád nejsou pouze bratři a mnišky, ale také činné sestry a dominikánští laici. Volněji se k řádu a jeho spiritualitě však váže obrovské množství dalších hnutí, bratrstev a sdružení (včetně kněžských a jáhenských sdružení, sekulárních institutů, studijních skupin, dobrovolnických hnutí, řeholních společenství vycházejících z dominikánské spirituality apod.), které spolu s řádem tvoří široce pojímanou dominikánskou rodinu.

Kolik je nás v Evropě dominikánských laiků?

V Trenčianských Teplicích byl dán velký prostor pro představení jednotlivých provincií. Většina zemí a provincií (některé země zahrnují několik provincií a naopak jiné tvoří provincii či vikariát dohromady se zeměmi jinými) zde byla zastoupena, takže šlo získat docela dobrý přehled. Srovnáním naší situace, kterou představuje asi 400 dominikánských laiků se sliby a 28 sdružení, se situací jiných provincií lze vyvodit závěr, že patříme k největším v Evropě. Můžeme se postavit vedle Provincie Francie s jejími 390 členy (Francie má ovšem 2 provincie – vedle této „severnější“ provincie ještě provincii Toulouse), irské provincie s 550 členy ve 36 sdruženích, německé provincie Teutonie s 420 členy (taktéž pouze polovina Německa), italské provincie sv. Dominika (sever Itálie) s 800 členy nebo jihoitalské provincie sv. Tomáše, která je také dosti lidnatá (44 sdružení), vedle Polska s 20 sdruženími a 500 členy nebo Španělska, kde je v provincii Aragon 6 sdružení a 180 členů, v provincii Betica 11 sdružení a 345 členů, v provincii Espaňa 12 sdružení a 390 členů a ve Vikariátu del Rosario 5 sdružení a 130 členů. Pokud by chtěl někdo propadat pesimismu a upozorňovat, že naše číslo 400 laiků je číslo „oficiální“ a takříkajíc „papírové“, a že počet aktivních laiků je ve skutečnosti nižší, ať je ubezpečen, že výše citovaná čísla jsou také „oficiální“. Prakticky všichni referenti upozorňovali, že z celkového počtu laiků dominikánů se sliby se do života místních společenství aktivně zapojuje pouze polovina až dvě třetiny. Srovnáváme tedy srovnatelné.

                Mezi menší provincie a vikariáty pak patří velmi aktivní Belgičané s 5 sdruženími a 50 členy, Chorvaté s 5 sdruženími, taktéž velmi aktivní Maďaři s 12 sdruženími a 90 členy, Ukrajinci s 3 sdruženími 50 členy, kteří tvoří vikariát dohromady s Ruskem, kde jsou celkem 2 sdružení. Aktivně se projevují také portugalští dominikánští laici. Nizozemsko po obrovské krizi prožívá mírnou obnovu laických dominikánů, kdy se stabilizovalo 1 sdružení s cca 20 lidmi. Tím, že jsou členové doslova rozeseti po celém Nizozemsku, se dostali k nutnosti najít vhodný způsob komunikace, které by se dalo říkat „společný život“ v duchu sv. Dominika. V Bulharsku existuje zatím 1 sdružení, které má svá specifika v tom, že jej tvoří především katolíci východního obřadu. Švédsko, Finsko a Norsko tvoří vikariát Dacie. V Norsku je např. celkem 12 dominikánských laiků, ve Švédsku je to podobné, ve Finsku taktéž. V situaci, kdy ve Finsku žije pouze 1 (slovy „jeden“) finský katolický kněz (ostatní jsou cizinci), je malý zázrak, že zde existuje komunita 10 dominikánských laiků. Ukazuje se ale opět, že postavení minority je obrovskou výzvou a lidé z těchto zemí, kde nejbližší spolubratři žijí vzdálení často stovky kilometrů, si dokáží vážit toho, co jim řádový život a spiritualita nabízí. K této otázce se ještě vrátím v závěrečné reflexi.

Aktivity, radosti a strasti dominikánských laiků v Evropě

Činnost sdružení v různých zemích je hodně podobná tomu, co známe z vlastní zkušenosti. Dominikánští laici se angažují v sociální a vzdělávací oblasti, ve farních aktivitách, misionářských projektech apod. Zajímavý způsob apoštolátu rozvíjejí v Chorvatsku, kde v rámci dominikánského hnutí mládeže natáčejí hudební spoty oslovující mládež, které jsou vysílány televizí. V některých zemích je velmi silně zastoupena intelektuální rovina apoštolátu. Příkladem může být možná překvapivě Ukrajina, kde na Thomas Institute v Kijevě učí 4 laičtí dominikáni.

                Na společných setkáních rozvíjejí témata jako jsou biblické skupiny, studijní skupiny, někde si připravují aktuální témata, o kterých společně diskutují. V různých formách je součástí života sdružení modlitba, od pravidelných společných modliteb, přes návštěvy nemocných za účelem společné modlitby růžence až po společné rekolekce.

                Prakticky všude existuje trend mírného poklesu členů a rozdíl mezi oficiálními počty dominikánských laiků a aktivních laiků. Do jisté míry je to dáno tím, že starší členové se nemohou v některých případech (větší vzdálenosti apod.) plně účastnit života společenství, ale také ztrátou zájmu o život sdružení. Proto zaznívá z mnoha stran požadavek zkvalitnění formace. Velmi silné téma je formace např. pro italské nebo irské provincie, jejichž zástupci referovali o zajímavých přístupech svých sdružení.

                Radostnou skutečností je to, že se zástupci prakticky všech zemí projevovali skutečně jako dominikáni, tzn. jako ti, kteří chápou své křesťanství především optikou otázky „Co bude s hříšníky?“, která se dnes rozšiřuje do otázky „Co bude s lidmi, kteří o Bohu nevědí, vědí velmi málo nebo vědí velmi zmatené věci?“ V hlasech dominikánských laiků z různých evropských zemí tak zaznívá skutečná misijní výzva.

Slovo o Slovensku

Výše jsem uvedl, že je na první pohled až zarážející, jak aktivní jsou členové sdružení z provincií, které jsou velmi malé nebo které jsou přímo součástí nějaké náboženské minority. Již na minulém kongresu před 4 lety v německém Walberbergu bylo překvapivé, že účast italských zástupců byla velmi malá a Španělé se nedostavili vůbec. Podíváme-li se výše na počty členů, vidíme, že to rozhodně není tím, že by měli nouzi o lidi. I nyní na Slovensku zastupovali 3 italské provincie 2 zástupci a 3 + 1 španělské 1 zástupkyně. Na druhé straně z jednoho vikariátu (Dacie) přijelo lidí hned několik, i když měli při různých hlasováních jen jeden hlas.

                Dosud jsem vůbec nezmínil Slováky, kteří kongres tentokrát pořádali. Po rozdělení společného státu jsme se na východní část bývalé federace měli mnohdy tendenci dívat jako na tu „zpozdilejší“ část, což bylo ještě podtrženo tehdejšími figurami na tamní politické scéně. Dnes si však něco takového prostě může myslet jen ten, kdo je slepý pro realitu. Dominikánský život a spolupráce bratří a laiků (a zdá se mi, že i kongregačních sester) funguje velmi živým a radostným způsobem, který má daleko k depresivní atmosféře povzdychů, jak nás ubývá, že „ty mladé to mezi nás netáhne“, že to nějak nejde atd., kterou bohužel tak často slýchávám v našich řadách. Důkazem toho je i skutečnost, že malá slovenská provincie dokázala organizačně zajistit a úspěšně ustát tak významnou akci, jakou mezinárodní evropský kongres dominikánských laiků bezesporu je. Pak se nelze divit, že po dvou velmi úspěšných termínech v evropské radě laiků byla slovenská delegátka Eva Kameniarová drtivou většinou přítomných zvolena za (jediného) reprezentanta Evropy ve světové radě laiků.

Lze být církví skomírající?

A co na to může říci dominikánský laik český? Na to si zkusme odpovědět sami. Já to zkusím sám za sebe jako (teď už bývalý) člen evropské rady asi takto: Nevyzývám k rádoby povinnému či vnucovanému optimismu a povrchním „thymolinovým“ úsměvům. Nemám ale rád Havlem přesně diagnostikovanou a mezitím již pověstnou „blbou náladu“. Mám však pocit, že česká společnost a česká církev v této situaci propadá zbytečnému pesimismu. Na poslední provinční radě laiků v Olomouci jsem od spousty skvělých, schopných a zajímavých lidí slyšel tolik (o pár řádek výše parafrázovaných) vět o tom, jak to nejde, že se mi tomu prostě nechce věřit.

                Vypadá to, jako bychom byli církví (či „dominikánstvem“) umírající. To má v našem českém kontextu svou tradici. Když v roce 1650 vestfálský mír znemožnil Českým bratrům návrat do vlasti, sepsal Jan Ámos Komenský, poslední biskup Jednoty, známý spis Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Komenský je sice smířen se zánikem církevní struktury Jednoty, ale křesťany vyzývá k věrnému životu a následování Krista. A hlavně, svěřuje vše do Božích rukou a vyhlíží s nadějí k budoucnosti. O více než 300 let později mluví o umírající církvi teolog katolický, Oto Mádr. V jeho prorockých textech Modus moriendi der Kirche (česky: Způsob umírání církve) z r. 1977 a Jak církev neumírá (K teologii ohrožené církve) z r. 1980 najdeme reflexi církve v době masivního útlaku ze strany státní moci, kdy po desetiletích fyzického pronásledování nastala doba „lámání charakterů“, která byla pro církev minimálně stejně ničivá (ne-li ještě horší) jako přímý teror let padesátých. Mádr shrnuje úkol pro křesťana v situaci umírající církve do několika bodů:

1.      Přijmout smrt. Absolutně je třeba odmítnout jen jeden způsob smrti církve – zradu.

2.      Intenzivně žít. I v umírání lze objevit krásu života, který nám byl dán.

3.      Vydat ze sebe vše nejlepší. Ať už nějaká církev zemře nebo ne, otázkou je, co dobrého po ní zůstane. A paradoxně:

4.      Neumřít. Mádr tím myslí odmítnutí jakési euthanasie církve. „Sebevražda není mučednictví.

                Doplnil bych Komenského a Mádrovu vizi umírající církve ještě jinou vizí: vizí církve skomírající. Jaký je mezi nimi rozdíl? Umírající církev zažívá vnější útlak. Naděje přetrvává proti vší lidské logice a „racionalitě“. Je to situace velkého pátku, kdy církev může umírat spolu s Kristem. Vědomí, že má situace smysl, a že naděje zůstává, ještě nedělá umírání snadným. Ale lze umírat se vztyčenou hlavou. Lze umírat v identifikaci s Kristem. A po velkém pátku naše víra může očekávat i neděli vzkříšení.

                Jak je to s církví skomírající? Nikdo ji příliš neutlačuje, spíše ji všichni nechávají být. Přesto však chybí naděje. Není to umírání, které jakoby přicházelo zvnějšku, proti vůli osoby, která se vzpíná k věčnosti. Skomírání přichází zevnitř. Je zde možnost rozvíjet všechny své dary a možnosti (což při umírání nejde), ale chybí vůle (která zase nechybí při umírání). Je to situace rezignace. Není to velký pátek, ale spíše situace kdy Kristus již vstal, jen my jsme si toho nevšimli. Jako učedníci do Emauz jdeme smutní a jsme si vědomí toho, že jakási hezká epocha tady skončila. A na to, abychom v ní sami pokračovali, prostě nemáme. A když k nám přistoupí sám Pán, řekneme mu: „Ty jsi asi jediný v Jeruzalémě, kdo ještě neslyšel o tom, že to prostě nejde!“

                Nechci být pesimista ani mít sebemrskačské nálady. Naopak, chci zdůraznit, že umírat lze jako Kristus, ale skomírat jako Kristus... (to snad ani nejde vážně vyslovit, jak blasfemicky to zní). Chci tedy poznat Krista u stolu, když láme chleba, jak ho poznali emauzští učeníci a dostali se tak ze své skomírající depresivní nálady. Chci pak jít a zvěstovat to i ostatním. A už neříkat, že to nejde. Když to nepůjde, půjde to nějak jinak. Ale naším úkolem není hledat důvody proč to nejde, ale contemplata aliis tradere. A já sám za sebe vím hlavně to, že nemám chuť hlásit se pouze k heslům z nástěnek.

18. 6. 2008

Tomáš Machula