Tomáš Akvinský

O VĚČNOSTI SVĚTA

Předpokládáme-li podle katolické víry, že svět měl počátek svého trvání, vyvstává problém, zdali věčný být aspoň mohl. Pro vysvětlení správného řešení tohoto problému je nejprve třeba rozlišit, v čem s oponenty souhlasíme a v čem se od nich odlišujeme. Jestliže se tvrdí, že by něco jiného než Bůh mohlo existovat věčně, jako by to mohlo být něco Bohem nestvořeného, je to zavrženíhodný omyl nejen z hlediska víry, ale také z hlediska filosofů, kteří uznávají a dokazují, že vše, co jakýmkoli způsobem jest, nemůže být jinak než zapříčiněné Bohem, který má bytí tím nejvyšším a nejskutečnějším způsobem. Jestliže se ale tvrdí, že je něco, co bylo vždy, co je ale Bohem zapříčiněné z hlediska všeho, co v něm jest, je třeba zkoumat, zdali to může obstát.

Jestliže se řekne, že je to nemožné, pak to může být buď proto, že Bůh nemohl učinit něco, co bylo od věčnosti, nebo proto, že to není možné, i kdyby to Bůh učinit mohl. U první možnosti se všichni shodují na tom, že Bůh mohl učinit něco, co bylo od věčnosti, vezmeme-li v úvahu jeho nekonečnou moc. Zbývá tedy prozkoumat, je-li možné něco stvořeného, co bylo od věčnosti.

Jestliže se řekne, že je to nemožné, pak tomu tak může být ze dvou důvodů: buď proto, že chybí pasivní potence, nebo proto, že je to sporné. Na základě první možnosti lze říci, že anděl nemohl být stvořen před tím, než byl stvořen, protože před ním nepreexistovala žádná pasivní potence k jeho bytí. Anděl totiž není stvořen z předem dané materie. Bůh však mohl stvořit anděla a mohl také učinit, aby anděl byl, protože ho stvořil a on byl stvořen. Chápeme-li to tedy tímto způsobem, je třeba z toho v souladu s vírou vyvodit, že není možné, aby něco stvořeného bylo od věčnosti. Znamenalo by to totiž tvrdit věčné bytí pasivní potence, což je blud. Přesto z toho neplyne, že by Bůh nemohl stvořit něco, co bylo od věčnosti.

V druhém případě se říká, že něco takového (co bylo stvořeno od věčnosti) nemůže být stvořeno, tak jako není možné, aby tvrzení a jeho negace byly zároveň pravdivé, třebaže někteří říkají, že Bůh může učinit i to. Jiní však říkají, že něco takového nemůže učinit ani Bůh, protože to není nic. Je přece zjevné, že Bůh něco takového učinit nemůže, protože tvrzení, že to možné je, je autodestruktivní. Jestliže se však tvrdí, že Bůh něco takového učinit může, mám za to, že se nejedná o blud, ale o omyl. Zahrnuje v sobě kontradikci, jako např. tvrzení, že něco minulého nebylo. Augustin o tom v knize Contra Faustum píše: Kdokoli říká: ‘jestliže je Bůh všemohoucí, ať učiní, aby ty věci, které byly stvořeny, stvořeny nebyly‘, ten nevidí, že tím říká: ‘Jestliže je Bůh všemohoucí, ať učiní, aby to, co je pravdivé, bylo na základě toho, čím je pravdivé, zároveň mylné.’ Přesto někteří velcí (učitelé) zbožně říkali, že Bůh může učinit, aby to, co už se v minulosti stalo, se nestalo, a nebylo to považování za blud.

Je proto třeba zvážit, jestli je rozpor mezi dvěma zmíněnými tvrzeními, že totiž je něco od Boha stvořeného, co bylo od věčnosti. A ať už je pravda jakákoli, říci, že Bůh může učinit, aby něco od Boha stvořeného bylo od věčnosti, není bludné. Věřím však, že kdyby se jednalo o myšlenku rozpornou, byl by to omyl. Nejde-li však o rozpor, pak nejenže to není omyl, ale ani to není nemožné. Bylo by chybou říkat něco jiného. Boží všemohoucnost přesahuje veškerý rozum a moc, a ten, kdo říká, že u tvorů je myslitelné něco, co Bůh nemůže učinit, výrazně omezuje Boží všemohoucnost. Hříchy v této souvislosti argumentovat nelze, protože hříchy jako takové nejsou ničím. Celá otázka spočívá v tom, zdali „být Bohem stvořen co do celé své substance“ a „nemít počátek trvání“ se navzájem vylučuje či nikoli.

To, že se to navzájem nevylučuje, bude ukázáno v následujícím textu. Jestliže si dvě věci odporují, je to buď kvůli jednomu nebo oběma z následujících důvodů: buď proto, že působící příčina musí časově předcházet účinek, nebo proto, že nebytí musí časově předcházet bytí. Proto říkáme, že to, co bylo Bohem stvořeno, bylo stvořeno z ničeho.

Nejprve je třeba ukázat, že není nutné, aby působící příčina, tj. Bůh, předcházela svým trváním to, čeho je příčinou, pokud se tak rozhodne. Za prvé: žádná příčina, která působí svůj účinek bezprostředně, nemusí předcházet trvání svého účinku. Avšak Bůh je příčina působící svůj účinek nikoli pohybem, ale bezprostředně. Proto není nutné, aby svým trváním předcházel svůj účinek. První (premisa) vyplývá (induktivně) ze všech bezprostředních změn, jako je například osvícení apod. Nicméně může být i rozumově dokázána.

Kdykoli se tvrdí, že věc je, může se tvrdit také počátek jejího působení. Je to zjevné u všeho, co může vzniknout, protože v okamžiku, kdy oheň vzniká, už hřeje. U činnosti bezprostřední jsou však její počátek a konec naopak současné, jako je tomu u všech nedělitelných věcí. Proto v jakémkoli okamžiku, kdy existuje činitel bezprostředně působící svůj účinek, existuje i cíl jeho činnosti. Ale cíl činnosti je současný s tím, co bylo učiněno. Proto se nepříčí rozumu tvrzení, že příčina bezprostředně působící svůj účinek nepředchází tento účinek svým trváním. Rozumu to však odporuje v případě, kdy se jedná o příčiny působící své účinky pohybem, protože počátek pohybu předchází jeho cíl. A protože jsou lidé zvyklí uvažovat tímto způsobem o dějích, při nichž dochází k pohybu, nechápou snadno, že působící příčina nemusí předcházet svým trváním svůj účinek. Proto mnozí neučení lidé přihlížejí jen k některým skutečnostem a snadno se tak vyjadřují nepřesně (o tom, o čem toho příliš neví).

Tohoto závěru se nedotýká ani to, že Bůh je příčina působící vůlí. Ani u vůle totiž není nutné, aby předcházela svým trváním svůj účinek. Platí to i pro činitele jednajícího vůlí, pokud nejedná na základě úvahy a rozhodnutí, což u Boha nepřichází v úvahu.

Kromě toho: příčina vytvářející celou substanci věci, je schopna vytvářet celou substanci neméně než příčina vytvářející formu při vytváření formy. Může dokonce mnohem víc: nevytváří totiž tak, že by vyváděla něco z potence materie, jako je to v případě vytváření formy. Avšak nějaký činitel, který vytváří pouze formu, může působit tak, že jím vytvářená forma existuje kdykoli, kdy existuje samotný činitel, jak je to vidět na případu slunce, které svítí. Proto mnohem spíše Bůh, který vytváří celou substanci věci, může učinit, aby to, co zapříčinil, existovalo, kdykoli existuje on sám.

Kromě toho: jestliže s nějakou příčinou působící v určitém okamžiku nemůže existovat ve stejném okamžiku i její účinek, pak je to jen tím, že příčině chybí něco do úplnosti. Úplná příčina a to, co je zapříčiněné, jsou totiž současné. Ale Bohu nikdy nechybí nic do úplnosti. Proto kdykoli, kdy je Bůh, může být i to, co Bůh zapříčinil a není nutné, aby mu Bůh svým trváním předcházel.

Kromě toho: vůle chtějícího (člověka) – natož pak Boha – neumenšuje jeho sílu. Ale všichni, kteří se zabývají řešením Aristotelových argumentů – kterými se dokazuje, že věci stvořené od Boha byly vždy, protože stejná příčina působí vždy stejný účinek – říkají, že by to platilo pouze tehdy, kdyby se nejednalo o činitele působícího svou vůlí. Proto i když jde (v případě Boha) o činitele působícího svou vůlí, tak plyne, že může učinit, aby to, co je od něj zapříčiněné, existovalo vždy. Rozporné věci tedy Bůh stvořit nemůže. Je však zřejmé, že když se říká, že činitel trváním nepředchází svůj účinek, žádný rozpor v tom není.

Nyní zbývá uvážit, zda není rozpor v tom, aby něco stvořeného vždycky existovalo, protože (podle všeho) je nutné, aby existence něčeho stvořeného byla předcházena nebytím; vždyť se říká, že bylo stvořeno z ničeho. To, že se to rozumu nijak nepříčí, je vyloženo u Anselma v osmé kapitole Monologia, kde se vysvětluje, jakým způsobem se o stvoření říká, že je stvořeno z ničeho. Praví se tam: Třetím výkladem výrazu, že něco je stvořeno z ničeho, se rozumí to, že je něco stvořeného, ale nic, z čeho by to bylo stvořeno. V podobném smyslu lze říci, že když je člověk zarmoucený bez příčiny, je zarmoucený z ničeho (tj. pro nic za nic). Vezmeme-li v úvahu výše zmíněný závěr, pak v tomto smyslu nevyplývá nic nepatřičného z toho, že vyjma nejvyšší (tj. Boží) esence je všechno touto nejvyšší esencí stvořeno z ničeho, tj. nikoli z něčeho. Z toho plyne, že tímto výkladem se (nutně) netvrdí nějaká (časová) následnost mezi tím co bylo stvořeno a nicotou, jakoby to, co bylo stvořeno, muselo nejprve nebýt a až potom být něčím.

Kromě toho, předpokládejme, že se stále tvrdí výše zmíněná následnost vzhledem k nicotě ve smyslu: stvoření bylo učiněno z ničeho, tj. bylo učiněno po ničem. Když se řekne „po“, bezpochyby to znamená následnost. Následnost je ale dvojího druhu: v řádu trvání a v řádu přirozenosti. Jestliže ze společného a univerzálního neplyne vlastní a jednotlivé, pak není nutné – právě proto, že se říká, že stvoření existuje po nicotě – aby musela být nejprve nicota a poté teprve něco v řádu trvání. Je dostatečné, že nicota je před jsoucnem v řádu přirozenosti. Pro cokoli je totiž přirozeně přednostní to, co má samo o sobě, než to, co má od jiného. Stvoření však nemá bytí jinak než od jiného. Stvoření uvažované (izolovaně) samo o sobě není ničím. Nicota je mu přirozenější než bytí. Z toho ale neplyne, že stvoření je zároveň ničím a jsoucnem. Nicota totiž jsoucno nepředchází v řádu trvání. Tedy jestliže stvoření vždycky existovalo, není nutné tvrdit, že v nějakém čase bylo (zároveň) ničím. Tvrdíme však, že přirozenost stvoření je taková, že by bylo ničím, kdyby bylo ponecháno samo sobě. Podobně jestliže říkáme, že vzduch byl vždy ozařován sluncem, je třeba říci, že vzduch byl stvořen zářící sluncem. A protože všechno, co jest, je z nikoli nahodilého – tj. z toho, jehož bytí není takové jako u věcí, o nichž říkáme, že se stávají –, je třeba říci, že zářící vzduch je stvořen z nezářícího čili temného. Ne tak, že byl někdy nezářící nebo temný, ale protože by takový byl tehdy, kdyby ho slunce nechalo takovým, jaký sám je. A ještě zjevnější je to v případě hvězd a planet, které jsou neustále osvěcovány sluncem.

Je tedy zjevné, že tvrzení, že je něco stvořeného, co nikdy nebylo bez existence, není rozporné. Kdyby to rozporné bylo, bylo by překvapující, že to neviděl Augustin. Byla by to totiž nejsnazší cesta k zavržení věčnosti světa. Když ale v jedenácté a dvanácté knize De civitate Dei věčnost světa mnoha argumenty odmítal, tuto cestu vůbec nezmínil. Naopak se zdá, že podle Augustina se o žádný rozpor nejedná. V jednatřicáté kapitole desáté knihy De civitate Dei totiž říká o platonicích: Jak však mají rozumět tomu, na to přišli: že totiž tu nejde o počátek času, ale bytí. Říkají: „Kdyby bývala noha od věčnosti vždycky v písku, vždy by pod ní byla šlépěj, a přece by nikdo nepochyboval, že ta šlépěj je způsobena šlápnutím, a nebylo by jedno dříve než druhé, ačkoli by jedno druhým bylo způsobeno; a zrovna tak i svět a bozi v něm stvoření sice vždycky byli, protože vždycky byl jejich stvořitel, ale přece byli stvořeni“. Augustin nikdy netvrdil, že je to nemyslitelné, ale ve své protiargumentaci postupoval jiným způsobem. Ve čtvrté kapitole jedenácté knihy říká: Druzí sice uznávají, že (svět) byl stvořen Bohem, přesto si představují, že nemá počátek času, nýbrž počátek stvoření, takže by jakýmsi těžko pochopitelným způsobem byl provždy stvořen. Příčina toho proč je to těžko pochopitelné, byla zmíněna v prvním argumentu.

Dále je zvláštní, že rozpor v této věci neviděli ani nejproslulejší filosofové. Augustin v páté kapitole téže knihy na adresu výše zmíněných filosofů říká: Jednáme totiž s těmi, kteří souhlasně s námi pokládají Boha jednak za nehmotného, jednak za tvůrce všech podstat, které s ním nejsou totožné. A poté dodává: Překonali tito svou slovutností i autoritou ostatní filosofy. To říká poté, co pečlivě rozvážil nauku těch, kteří tvrdí, že svět byl od věčnosti, a přesto říkají, že byl stvořen Bohem a nevidí v tom žádný rozpor. Tudíž ti, kteří jsou myšlenkově natolik důkladní, že onen spor rozeznávají, jsou jediní hodní býti považováni za lidi a s nimi povstala veškerá moudrost.

Ale protože, jak se zdá, jsou některé autority na jejich straně, je třeba ukázat, že je jejich argumentace slabá. Jan Damašský totiž v osmé kapitole první knihy De fide orthodoxa říká: To, co je z nejsoucna učiněno jsoucnem, není souvěčné s tím, který je bez počátku a vždy existoval. Podobně Hugo od svatého Viktora říká na počátku své knihy De sacramentis: Nevýslovná všemohoucí síla nemohla mít něco souvěčného mimo sebe, co by jí v jejím díle pomáhalo.

Ale stanovisko těchto a dalších podobných autorit se ozřejmuje tím, co řekl Boethius v poslední knize De consolatione: Nemají pravdu někteří, kteří slyšíce Platónovo mínění, že tento svět neměl nikdy počátek a nebude mít ani konec, mají za to, že prý je tedy tento stvořený svět tak věčný, jako jeho stvořitel. Jiné je totiž žíti život nekonečný, což Platón světu přiřkl, a jiné jest mít plný rozsah nekonečného života a stále jej v přítomnosti prožívat, což samozřejmě náleží jen božskému duchu. Z toho je tedy zjevné, že nejde o to, jak někteří namítají, že by stvoření bylo Bohu rovno co do trvání.

Chápeme-li věčnost tímto způsobem, pak nemůže být nic souvěčného s Bohem, protože kromě Boha nemůže být nic neměnného. O tom říká Augustin v patnácté kapitole dvanácté knihy De civitate Dei: Poněvadž čas probíhá v proměnlivosti, nemůže být souvěčný s neproměnnou věčností. Takže i když nesmrtelnost andělů v čase nepomíjí, jakoby už nebyla, ani budoucí, jakoby ještě nebyla: přece jejich pohyby, jimiž se uskutečňují časy, přecházejí z budoucna do minula, takže nemohou být souvěčné s Tvůrcem, o jehož pohybu nelze říci, že v něm bylo, co už není, nebo bude, co ještě není. Podobně řekl také v osmé knize Super Genesis ad litteram: Protože ona přirozenost Trojice je zcela neměnná, je věčná tak, že s ní nemůže být nic souvěčné. Podobná slova říká i v jedenácté knize Confessiones.

Přinášejí se tam další argumenty (proti možnosti věčného světa), o kterých se zmínili a které řešili filosofové. Mezi nimi je nejobtížnější ten, který se týká nekonečného počtu duší. Kdyby totiž byl svět od věčnosti, bylo by nekonečně mnoho duší. Avšak tento argument se netýká našeho problému, protože Bůh mohl stvořit svět bez lidí a ostatních živých bytostí. Mohl také stvořit svět od věčnosti a lidi až tehdy, kdy je skutečně stvořil, takže by po tělesném životě nezůstalo nekonečně mnoho duší. Ostatně dosud není dokázáno, že by Bůh nemohl učinit aktuální nekonečno (nějakých jsoucen).

Jsou i jiné argumenty, na které nyní odpovídat nebudu, jednak proto, že byly zodpovězeny jinde, jednak proto, že jsou natolik slabé, že – jak se zdá – svou slabostí ukazují spíše na pravděpodobnost opačného mínění.

 přeložil: Tomáš Machula

Zde je uveden pouze nezredigovaný překlad bez poznámkového aparátu.
Definitivní verzi s poznámkovým aparátem a rozsáhlou úvodní studií můžete najít v knize:
Machula, T., De aeternitate mundi Tomáše Akvinského v historické perspektivě, Praha: Krystal OP 2003