Tomáš Akvinský

KOMPENDIUM TEOLOGIE

(I. díl, 36.-67. kap.)

36. kapitola

O tom, že o všech těchto věcech pojednávají pohanští filosofové

Výše uvedené závěry o Bohu byly podrobně probírány mnohými pohanskými filosofy. Někteří z nich se však v těchto věcech mýlili, a ti, kteří hlásali pravdu, se jí mohli dobrat jen velmi obtížně po dlouhém a namáhavém zkoumání. V nauce křesťanského náboženství máme však i jiné tradice, k nimž tito pohanští filosofové dospět nemohli. Jsou to věci, které podle křesťanské víry přesahují lidské schopnosti. Tím myslíme toto: Bůh je jeden a jednoduchý, jak bylo ukázáno, a přece je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, a ti nejsou třemi bohy, ale Bohem jediným. A k takovým úvahám nyní podle našich možností postoupíme.

37. kapitola

O tom, jak je v Bohu jeho Slovo

Z toho, co bylo výše řečeno, je třeba začít tím, že Bůh poznává a miluje sebe sama, a že myšlení a chtění v něm nejsou odlišné od jeho bytí. Protože Bůh ponává sám sebe, je všechno poznané v poznávajícím, což znamená, že Bůh je sám v sobě jako myšlené v myslícím. Myšlené v myslícím je pak jakési slovo rozumu, neboť to, co navenek označujeme vyřčeným slovem, je vnitřně uchopeno v rozumu. Slova jsou totiž podle Filosofa znaky pojmů. V Bohu tedy musí být jeho slovo.

38. kapitola

O tom, že Slovo je v Bohu pojmem

To, co se nachází v rozumu jako vnitřní slovo, obvykle nazýváme rozumovým pojmem (conceptus). Podobně přece nazýváme početím (conceptio) to, co je životní silou formováno v lůně žijícího živočicha na základě aktivity samce a pasivní role samice, v níž k tomuto početí dochází. To, co bylo počato, náleží k přirozenosti rodičovského páru, s nímž se druhově shoduje. To, co rozum postihuje, to je v něm formováno, takže poznávané je jakoby aktivní a rozum jakoby pasivní. A to, co je rozumem postiženo a co tedy existuje v rozumu, se shoduje jak s poznávaným, které na rozum působí, a kterému se rozum připodobňuje, tak s rozumem, který je jakoby pasivní, a díky kterému existuje jako poznatelné. To, co je postiženo rozumem, se tedy nikoli nevhodně nazývá rozumovým pojmem.

39. kapitola

O tom, jak se Slovo vztahuje k Otci

Zde je ale třeba uvážit rozdíl. To, co je pojato rozumem, je podoba poznané věci zpřítomňující její druh, a proto se zdá být jakýmsi „potomkem“ této věci. Když tedy rozum poznává něco od sebe odlišného, je poznaná věc jakoby otcem slova pojatého v rozumu. Samotný rozum se pak podobá spíše matce, v níž dochází k početí. Když ale rozum myslí sebe sama, je vztah podobný vztahu potomka a otce tentokrát mezi pojatým slovem a myslícím subjektem. Když tedy o Slovu mluvíme jako o Božím poznání sebe sama, musí být mezi tímto Slovem a Bohem, o jehož Slovo se jedná, vztah jako mezi Synem a Otcem.

40. kapitola

O tom, jak se chápe plození v Bohu

Pravidlo katolické víry nás učí vyznávat v Bohu Otce a Syna slovy: Věřím v Boha Otce i Syna jeho. A nikdo, kdo slyší jméno Otce a Syna, se nedomnívá, že se mluví o tělesném plození, z něhož si vycházejí naše slova „otec“ a „syn“. Jan Evangelista, kterému byla zjevena nebeská tajemství, neříká „Syn“, ale „Slovo“, abychom pochopili, že se jedná o plození rozumové.

41. kapitola

O tom, že Slovo, kterým je Syn, má s Bohem Otcem stejné bytí a stejnou esenci

Je třeba uvážit, že když jsou přirozené bytí a myšlení v lidech odlišné, musí mít slovo pojaté naším rozumem, které má pouze bytí v rozumu, jinou přirozenost než má náš rozum, který má bytí přirozené. V Bohu je však bytí totožné s myšlením. Slovo Boží v Bohu, které je na způsob bytí v rozumu, má totéž bytí jako Bůh, jehož Slovem je. Proto musí mít stejnou esenci a přirozenost jako Bůh a vše, co se o Bohu říká, musí být s Božím Slovem ve shodě.

42. kapitola

O tom, co o těchto věcech učí katolická víra

Proto nás pravidlo katolické víry učí vyznávat, že je Syn soupodstatný s Otcem. Tím se vylučují dva omyly. Za prvé si nelze představovat Otce a Syna na způsob tělesného plození, které spočívá v jakémsi oddělení substance Syna od Otce. V takovém případě by totiž Syn nebyl soupodstatný s Otcem. Za druhé si nelze představovat Otce a Syna na způsob rozumového plození, jakým je pojato slovo v mysli lidské, neboť to je jakoby akcidentálně připojené k rozumu a neexistuje esencí rozumu.

43. kapitola

O tom, že v Bohu není mezi Slovem a Otcem rozdíl v čase, v druhu ani v přirozenosti

Mezi tím, co se neodlišuje esencí, nemůže být rozdíl v druhu, v čase ani v přirozenosti. Protože je Slovo soupodstatné s Otcem, není možné, aby se od Otce lišilo v něčem z výše jmenovaných věcí. Nemůže se lišit v čase. Slovo je totiž v Otci přítomné na základě toho, že Bůh myslí sebe sama pojímáním svého inteligibilního Slova. Kdyby tedy nějaký čas Boží Slovo nebylo, pak by v onen čas Bůh nechápal sám sebe. Bůh ale chápe sám sebe neustále, když exisuje, protože jeho myšlení je jeho bytím. Jeho Slovo tedy existuje vždy, a proto ve vyznání katolické víry říkáme: zrozený z Otce, přede všemi věky. Slovo Boží se dále nemůže lišit od Boha druhem, jako by bylo něco méně než Bůh, protože Bůh nechápe sám sebe menšího, než skutečně je. Slovo je naopak dokonalým obrazem Otce, protože ten dokonale chápe, o čí Slovo se jedná. Slovo Boží tedy musí být naprosto dokonale shodné s božstvím. Je ale třeba říci, že existují některá jsoucna, která pocházejí z jiných jsoucen, aniž by si udržely dokonalost druhu jsoucna, z nějž pocházejí. Může jít o nevlastní zrození: ze Slunce se například nerodí Slunce, ale nějaký živočich. Abychom vyloučili z božského plození takovou nedokonalost, vyznáváme, že je zrozen Bůh z Boha. Dále může jít o pocházení jednoho z druhého, kdy dochází k rozdílu v ryzosti, tj. když z toho, co je jednoduché a čisté, vzniká přenosem na nějakou materii to, co je druhově nižší než původní jsoucno. Z domu v mysli stavitele například vzniká materiální dům, ze světla přijatého povrchem tělesa vzniká barva, z ohně, do kterého se přidají jiné prvky, vzniká směs, nebo z paprsku světla, do nějž se postaví něco neprůhledného, vzniká stín. Abychom něco takového vyloučili z božského plození, dodáváme: světlo ze světla. Třetí způsob, kterým něco pochází z jiného aniž by si uchovalo druh původního jsoucna je nedostatek pravosti. Vzniklé jsoucno zde nepřijímá přirozenost jsoucna původního, ale pouze jakousi jeho podobnost. Příkladem je obraz v zrcadle nebo socha nebo při poznání podobnost věci v rozumu nebo v nějakém ze smyslů. Obrazu člověka se neříká skutečný člověk, ale podoba člověka, podobně jako se podle Filosofa nenachází v duši kámen, ale species kamene. Abychom z božského plození vyloučili něco podobného, dodáváme: pravý Bůh z pravého Boha. Slovo se nemůže od Boha lišit ani svou přirozeností, protože chápat sebe sama je pro Boha něco přirozeného. Každý rozum má totiž něco, co přirozeně chápe, např. náš rozum takto chápe první principy. Tím spíše pak Bůh, jehož myšlení je jeho bytím, přirozeně chápe sám sebe. Jeho Slovo z něj tedy pochází přirozeně, a ne jako ty věci, které z něčeho pocházejí mimopřirozeně, jako např. od lidí pocházejí lidské výrobky, o kterých říkáme, že je tvoříme. To, co od nás pochází přirozeně, o tom říkáme, že to plodíme, např. syna. Abychom nerozuměli pocházení Božího Slova od Boha jako pocházení na základě moci nebo vůle, dodáváme: zrozený, ne stvořený.

44. kapitola

Shrnutí výše řečeného

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že všechny zmíněné podmínky božského plození ukazují na soupodstatnost Syna s Otcem, a proto nakonec dodáváme jakoby shrnutí: soupodstatný s Otcem.

45. kapitola

O tom, že Bůh je sám v sobě jako milované v milujícím

Tak jako je myšlené v myslícím v té míře, nakolik myslí, tak musí být milované v milujícím v té míře, nakolik miluje. Milované totiž hýbe milujícím na způsob jakéhosi vnitřního hnutí. A protože se hybatel dotýká hýbaného, musí být milované nutně cosi niterně přítomného v milujícím. Avšak jak Bůh poznává sebe sama, tak musí i sebe sama milovat. Poznané dobro je totiž jako takové milováníhodné. Bůh je tedy sám v sobě jako milované v milujícím.

46. kapitola

O tom, že lásce v Bohu se říká Duch

Přestože je poznané v poznávajícím a milované v milujícím, v obou případech je třeba rozumět onomu „bytí v něčem“ jiným způsobem. Poznání se děje jakýmsi připodobněním poznávajícího k poznávanému, a proto je nutné, aby to, co je poznáváno bylo v poznávajícím jako připodobnění poznávajícího poznávanému. Milování se ale děje jako jakýsi pohyb milujícího způsobený milovaným, a to znamená, že milované přitahuje milujícího k sobě. Milování se tedy nedokonává v připodobnění se milovanému, jako se poznání dokonává připodobněním k poznávanému, ale dokonává se přitáhnutím milujícího k milovanému. Přenos podoby původního jsoucna se děje prostřednictvím vlastního zrození, jako se v živých tvorech nazývá rodič otcem a zrozený synem. První pohyb se v tomto případě uskutečňuje v souladu s druhem. Jako se tedy u Boha onen způsob, kterým je Bůh v Bohu jako poznávané v poznávajícím, vyjadřuje slovem „Syn“, který je Slovem Božím, tak se způsob, kterým je Bůh v Bohu jako milované v milujícím, vyjadřuje v Bohu jako „Duch“, který je láskou Boží. A proto máme podle vyznání katolické víry věřit v Ducha.

47. kapitola

O tom, že Duch, který je v Bohu, je svatý

Je však třeba uvážit, že když má milované dobro ráz cíle a když cíl určuje, zda je rozhodnutí vůle dobré nebo zlé, má láska, kterou je samotné nejvyšší dobro (tj. Bůh) milováno, nutně ráz nejvyššího dobra, kterému se říká svatost. Tak tomu je, ať už se svatým rozumí „čisté“, jako je tomu u Řeků, protože v Bohu je nejčistší dobrota prostá jakékoli chyby, nebo „pevné“, jako u Latinů,[x] protože v Bohu je neměnná dobrota. Proto se všemu, co je určeno Bohu, říká „svaté“, jako je svatý chrám, chrámové nádoby a vše, co je určeno bohoslužbě. Vhodně tedy Ducha znázorňujícího lásku, kterou Bůh miluje sebe sama, nazýváme Duchem svatým. Proto vyznání katolické víry nazývá tohoto Ducha Duchem svatým, když se říká: Věřím v Ducha svatého.

48. kapitola

O tom, že láska v Bohu není akcident

Jako je Boží myšlení jeho esencí, tak je tomu i s jeho láskou. Bůh přece nemiluje sebe sama prostřednictvím čehosi, co je přidaného k jeho esenci, ale miluje sebe sama svou esencí. Protože miluje sebe sama tak, že je sám v sobě jako milované v milujícím, není milovaný Bůh v milujícím Bohu akcidentálně, jako jsou milované věci akcidentálně v nás, kteří tyto věci milujeme. Bůh je sám v sobě jako milované v milujícím substanciálně. Duch svatý, znázorňující božskou lásku, tedy není v Bohu něčím akcidentálním, ale je věcí subsistující v božské esenci jako i Otec a Syn. Proto vyznání katolické víry říká, že je s Otcem a Synem zároveň uctíván a oslavován.

49. kapitola

O tom, že Duch svatý vychází z Otce a Syna

Dále je třeba uvážit, že samotné myšlení vychází z rozumové schopnosti. Když rozum aktuálně myslí, pak je v něm přítomné to, co je myšleno. To, že je myšlené v myslícím, vychází z rozumové schopnosti rozumu a toto myšlené se nazývá slovo rozumu, jak bylo řečeno výše. Podobně i to, co je aktuálně milováno, je v milujícím. To, že je něco aktuálně milováno, vychází ze schopnosti milujícího milovat a z aktuálně poznaného milováníhodného dobra. To, že je milované v milujícím tedy vychází ze dvou skutečností: z principu lásky a z pochopeného inteligibilního objektu, což je slovo pojímající to, co je milováníhodné. Protože v Bohu poznávajícím a milujícím sebe sama je ono Slovo Synem, a protože ten, jemuž Slovo patří, je Otcem onoho Slova, jak plyne z výše uvedeného, pak Duch svatý, který patří k lásce, kterou je Bůh sám v sobě jako milované v milujícím, nutně vychází z Otce a Syna. Proto ve vyznání víry říkáme: který z Otce i Syna vychází.

50. kapitola

O tom, že trojice Osob v Bohu neodporuje jednotě jeho esence

Ze všeho, co bylo řečeno, musíme udělat závěr, že v Bohu existuje jakási trojnost, která však není v rozporu s jednotou a jednoduchostí jeho esence. Musíme totiž uznat, že Bůh jakožto existující ve své přirozenosti je poznáván a milován sebou samým. U Boha je tomu však jinak než u nás. Člověk je totiž ve své přirozenosti substance, ale jeho myšlení a láska substance nejsou. Člověk je ve své přirozenosti nějaká subsistující věc. Člověk myšlený v rozumu však není subsistující věcí, ale nějakou myšlenkou subsistující věci, a podobně je tomu i u člověka jakožto milovaného v milujícím. V člověku tak můžeme rozeznat trojí: člověka existujícího ve své přirozenosti, člověka existujícího v rozumu a člověka existujícího v lásce. Přece však tito tři nejsou jedno, protože bytí člověka není jeho myšlením ani jeho láskou, a z těchto tří je pouze jeden nějakou subsistující věcí, totiž člověk existující ve své přirozenosti. V Bohu je však bytí totéž, co myšlení a láska. Bůh existující ve svém přirozeném bytí, Bůh existující v rozumu a Bůh existující v lásce jsou tedy jedno, a přesto je každý z nich subsistující. A protože Latinové obvykle nazývají subsistující věci rozumové přirozenosti osobami a Řekové hypostazemi, mluví Latinové o Bohu jako o třech Osobách, kdežto Řekové o třech Hypostazích, totiž o Otci, Synu a Duchu svatém.

51. kapitola

Zdánlivý rozpor trojice Osob v Bohu

Z toho, co bylo řečeno, se však zdá, že zde nastává určitý rozpor. Jestliže je v Bohu jakási trojnost, a když každý počet vede k nějakému rozdělení, měl by v Bohu existovat nějaký rozdíl, kterým by se oni tři navzájem rozlišovali. To by znamenalo, že v Bohu není naprostá jednoduchost. Vždyť jestliže se tito tři v něčem shodují a v něčem zase odlišují, musí zde být nutně složenost, která je v rozporu s tím, co bylo řečeno výše. Dále: Jestliže musí být pouze jeden Bůh, jak bylo ukázáno výše, a jestliže jedna věc nemůže vznikat nebo vycházet ze sebe sama, pak se zdá, že je Bůh vzniklý nebo z něčeho vzešlý. Proto je omyl tvrdit, že v Bohu je Otec, Syn a vycházející Duch svatý.

52. kapitola

Řešení: v Bohu není jiný rozdíl než rozdíl mezi vztahy

Nyní musíme představit princip řešení této námitky, který spočívá v tom, že v různých věcech je na základě různosti přirozeností i různý způsob jak něco z něčeho vzniká nebo vychází. Ve věcech neživých, které nepohybují samy sebou, ale mohou být pohybovány pouze vnějším působením, vzniká jedno z druhého jako něco vnějškově zjinačeného nebo změněného, jako např. z ohně vzniká oheň a ze vzduchu vzduch. Ve věcech živých, které pohybují samy sebou, se něco rodí v samotném rodičovském organismu, jako např. mládě živočichů nebo plod rostlin. Je třeba si všimnout odlišného způsobu vycházení v závislosti na různých silách a procesech. Některé z těchto sil se vztahují pouze k tělesné oblasti jakožto materiální. Jsou to např. síly vegetativní duše, tedy vyživovací, růstová a plodivá schopnost. Z tohoto typu sil duše vychází pouze cosi tělesného a tělesně odděleného, ačkoli zároveň nějak spojeného s živým organismem, z něhož pochází. Existují však některé síly, jejichž činnosti nepřekračují tělesnou oblast, ale přesto se vztahují k druhovým rysům těles, které nemateriálně přijímají. Sem patří všechny síly duše smyslové. Smysl totiž přijímá druhové formy bez materie, jak říká Filosof. Tyto síly sice přijímají formy věcí jaksi nemateriálně, ale nikoli bez tělesného orgánu. Jestliže se nějaké vycházení odehrává v takových silách duše, pak to, co vychází, není něco tělesného, tělesně odděleného nebo naopak spojeného s tím, z čeho vychází. Bude se to naopak dít jaksi netělesně a nemateriálně, ačkoli ne zcela bez podpory tělesného orgánu. Tak u živočichů vycházejí z představivosti obrazy věcí, které jsou v představivosti ne jako těleso v tělese, ale jakýmsi duchovním způsobem. Proto se u Augustina představy nazývají duchovními vizemi. Jestliže z činnosti představivosti vychází něco netělesným způsobem, tím spíše se něco takového děje při činnosti rozumové schopnosti, která při tom ani nepotřebuje tělesný orgán, ale její činnost je naprosto nemateriální. Z činnosti rozumu vychází slovo, které existuje v samotném rozumu myslícího, ale ne jakoby místně přítomné ani oddělené. Existuje v něm jako ve svém původci. Stejné je tomu v případě vycházení, které shledáváme u činnosti vůle, jako když milované existuje v milujcím, jak bylo řečeno výše. Ačkoli jsou rozumové a smyslové síly svou povahou důstojnější než síly duše vegetativní, nevychází u lidí ani u jiných živočichů z jejich představivosti nebo smyslovosti nic, co by subsistovalo v přirozenosti téhož druhu. K něčemu takovému dochází pouze vycházením daným činností duše vegetativní, protože ve všech složeninách materie a formy dochází ke zmnožení individuí téhož druhu rozdělením materie. Proto u lidí a jiných živočichů, kteří se skládají z formy a materie, zmnožují jedinci téhož druhu tělesným množením, což je dáno vycházením v rámci činnosti duše vegetativní a nikoli jiných činností duše. Ve věcech, které nejsou složené z materie a formy, však může být pouze formální distinkce. Avšak jestliže forma, která zakládá distinkci, je substancí věci, pak se jedná o distinkci mezi subsistujícími věcmi, k čemuž nedochází v případě, kdy tato forma není subjektem věci. Z řečeného plyne, že u každého rozumu musí to, co je rozumem pojato, nějak vycházet z toho, kdo myslí, nakolik je myslící. A toto vycházení se od toho, kdo myslí, nějak odlišuje, jako se rozumový pojem, tj. rozumová intence, odlišuje od myslícího rozumu. Podobně musí náklonnost milujícího, díky níž je milované v milujícím, vycházet z vůle milujícího, nakolik je milující. Božskému rozumu je však vlastní to, že když je jeho myšlení jeho bytím, musí být rozumový pojem, tj. rozumová intence, jeho substancí, a podobně i náklonnost milujícího Boha musí být jeho substancí. Božská rozumová intence, která je jeho Slovem, se od svého původce neodlišuje co do substanciálního bytí, ale pouze v řádu vycházení jednoho z druhého. Podobně je tomu v milujícím Bohu s náklonností lásky, která patří k Duchu svatému. Z toho plyne, že nic nebrání tomu, aby Slovo Boží, tedy Syn, byl co do substance jedno s Otcem, a přesto se od něj odlišoval co do vztahu vycházení, jak bylo řečeno. Je také zjevné, že tatáž věc nemůže vznikat nebo vycházet ze sebe samé, neboť Syn, nakolik vychází z Otce, se od něj odlišuje, a totéž platí o vztahu Ducha svatého k Otci a Synu.

53. kapitola

O tom, že vztahy, kterými se odlišují Otec, Syn a Duch svatý, jsou reálné a ne pouze pomyslné

Tyto vztahy, kterými se od sebe Otec, Syn a Duch svatý navzájem odlišují, jsou vztahy reálné a ne pouze pomyslné. Vztahy pouze pomyslné nezachycují něco  přirozenosti věcí, ale pouze něco v našem myšlení. Například „nalevo“ a „napravo“ nejsou u kamene reálné vztahy, protože nezachycují nějakou realitu existující v kameni, ale pouze způsob pohledu toho, kdo onen kámen poznává například jako něco stojícího nalevo od nějakého živočicha. V případě živočicha však „nalevo“ a „napravo“ jsou reálné vztahy, protože zachycují jakousi realitu, která se v určitých částech živočicha nachází. A protože zmíněné vztahy, kterými se odlišují Otec, Syn a Duch svatý, existují v Bohu reálně, musí být tyto vztahy reálné a ne pouze pomyslné.

54. kapitola

O tom, že takové vztahy nejsou akcidenty Boha

Není však možné, aby tyto vztahy byly v Bohu jako akcidenty, protože činnosti, ze kterých tyto vlastnosti vyplývají, jsou samotnou Boží substancí, a protože již bylo výše dokázáno, že v Bohu žádný akcident být nemůže. Jestliže jsou tedy tyto vztahy v Bohu reálně, pak v něm nemohou být jako akcidenty, ale musí v něm subsistovat. Jak může být v Bohu substanciálně to, co je v jiných věcech jako akcident, je zřejmé z toho, co již bylo řečeno výše.

55. kapitola

O tom, že tyto vztahy zakládají v Bohu rozdíl mezi Osobami

Protože v Bohu spočívají rozdíly ve vztazích, které nejsou akcidenty, ale které subsistují, a protože mezi jsoucny subsistujícími v nějaké rozumové přirozenosti je rozdíl osobový, musí být v Bohu zmíněnými vztahy ustaven osobní rozdíl. Otec, Syn a Duch svatý jsou tudíž třemi Osobami a podobně třemi Hypostazemi, protože hypostaze označuje to, co je úplné a subsistentní.

56. kapitola

O tom, že v Bohu nemohou být více než tři Osoby

V Bohu však nemohou být víc než tři Osoby. Počet božských Osob totiž nemůže být dán rozdělením substance, ale pouze vztahem jakéhosi vycházení. Nikoli však jakýmkoli vycházením, ale pouze takovým, které nemá svůj cíl v něčem, co je mimo Boha. Kdyby ono vycházení směřovalo k tomu, co je mimo Boha, nemělo by to, co vychází, božskou přirozenost, a nemohlo by tedy být božskou Osobou neboli Hypostazí. Vycházení v Bohu, které nesměřuje k něčemu vnějšímu, však musí být buď na způsob rozumové činnosti, kterou vychází Slovo, nebo na způsob volní činnosti, kterou vychází láska, jak plyne z toho, co bylo řečeno výše. Nějaká božská Osoba tedy nemůže vycházet jinak než jako Slovo, kterému říkáme Syn, nebo jako Láska, které říkáme Duch svatý. Dále: Protože Bůh poznává všechno jediným vhledem svého rozumu, a podobně miluje všechno jediným aktem své vůle, je nemožné, aby bylo v Bohu více Slov nebo více Lásek. Jestliže tedy vychází Syn jako Slovo a Duch svatý jako Láska, je nemožné, aby v Bohu bylo více Synů nebo Duchů svatých. Dále: Dokonalé je to, kromě čehož není nic. To, co má mimo sebe něco jiného svého druhu, není naprosto dokonalé. Ta jsoucna, která jsou v rámci své přirozenosti naprosto dokonalá, nemohou být mnohá, např. Bůh, Slunce, Měsíc apod. Jak Syn, tak Duch svatý však musejí být naprosto dokonalí, neboť jsou oba Bohem, jak bylo ukázáno. Je tedy nemožné, aby bylo více Synů nebo Duchů svatých. Dále: To, díky čemu je něco subsistentního individuální substancí a něčím odlišným od jiných jsoucen, nemůže být mnohé, neboť není možné vypovídat nějaké individuum o mnohých jsoucnech. Syn je však v sobě subsistující konkrétní božskou Osobou odlišnou od jiných díky svému synovství, podobně jako Sókratés je díky principu individuace touto konkrétní lidskou osobou. A jako principy individuace, díky nimž je Sókratés tímto konkrétním člověkem, mohou patřit pouze jedinému člověku, tak i synovství může v Bohu patřit pouze jedné božské Osobě. Se vztahy patřícími Otci a Duchu svatému je tomu podobně. Je tedy nemožné, aby v Bohu bylo více Otců nebo více Duchů svatých. Dále: Ta jsoucna, jejichž jednota je dána formou, se stávají mnohými pouze prostřednictvím materie, podobně jako se bělost zmnožuje tím, že je v různých subjektech. V Bohu však není žádná materie. Cokoli je tudíž v Bohu co do druhu a formy jedno, nemůže se početně zmnožit. Takovým případem je však Otcovství, Synovství i vycházení Ducha svatého. Je tedy nemožné, aby v Bohu bylo více Otců, Synů nebo Duchů svatých.

57. kapitola

O vlastnostech neboli znacích v Bohu a o tom, kolik jich je v Otci

Tím, že v Bohu existuje několik Osob, musí být i několik osobních vlastností, kterými se od sebe tyto Osoby navzájem odlišují. Tři z nich musí náležet Otci. První ho odlišuje pouze od Syna, a tou je otcovství. Druhá ho odlišuje od obou zbývajících Osob, tj. od Syna a Ducha svatého, a to je nezrozenost. Otec totiž není Bůh vycházející z někoho jiného. Syn a Duch svatý však z někoho jiného vycházejí. Třetí je vlastnost, kterou se Otec se Synem odlišují od Ducha svatého, a té se říká společné vydechování. Není však možné najít vlastnost, která by odlišovala pouze Otce a Ducha svatého, protože Otec a Syn jsou jediným původem Ducha svatého, jak bylo ukázáno výše.

58. kapitola

O vlastnostech Syna a Ducha svatého: jaké jsou a kolik jich je

Synu pak musí náležet vlastnosti dvě. První ho odlišuje od Otce, a tou je synovství. Druhá ho spolu s Otcem odlišuje od Ducha svatého, a tou je společné vydechování. Není však možné najít vlastnost, která by odlišovala pouze Syna a Ducha svatého, protože jak už bylo řečeno, Syn a Otec jsou jediným původem Ducha svatého. Podobně také není možné najít jedinou vlastnost, která by Ducha svatého a Syna společně odlišovala od Otce. Otec se od nich odlišuje jednou vlastností, totiž nezrozeností, nakolik z nikoho nevychází. Protože však Syn a Duch svatý nevycházejí jedním vycházením, ale několika, odlišují se od Otce dvěma vlastnostmi. Duch svatý má pouze jedinou vlastnost, kterou se odlišuje od Otce i Syna, a které se říká vycházení. Z toho, co bylo řečeno, plyne, že nemůže být žádná vlastnost, která by odlišovala Ducha svatého pouze od Syna nebo pouze od Otce. Existuje tedy pět vlastností příslušejících božským Osobám. Jsou to: nezrozenost, otcovství, synovství, vydechování a vycházení.

59. kapitola

O tom, proč se těmto vlastnostem říká znaky

Těmto pěti vlastnostem je možné říkat znaky Osob, neboť nám označují rozdíly Osob v Bohu. Není ale možné jim říkat vlastnosti ve smyslu propriálních vlastností, tj. vlastností patřících pouze jednomu jedinci. Společné vydechování totiž přísluší Otci i Synu. Pokud však používáme výraz „propriální vlastnost“ jako vlastnost vymezující nějaká jsoucna od jiných, např. vlastnost „dvounohý“, která patří člověku a ptáku, a která je vymezuje od čtyřnožců, nic nebrání tomu, abychom i společné vydechování nazývali vlastností. A protože v Bohu se Osoby odlišují pouze svými vztahy, a protože znaky označují rozdíly božských Osob, musejí tyto znaky nějak patřit ke vztahům. Pouze čtyři z těchto znaků jsou ale pravými vztahy, kterými se k sobě božské Osoby navzájem vztahují. Pátý vztah, tj. nezrozenost, patří mezi vztahy pouze jako negace vztahu, neboť negace patří do rodu tvrzení a privace do rodu habitů, např. nečlověk patří do rodu člověk a ne-bílý do rodu bělosti. Je však třeba vědět, že mezi vztahy, kterými se k sobě Osoby navzájem vztahují, jsou takové, které mají jména, tj. otcovství a synovství, jež označují vztahy ve vlastním smyslu, zatímco jiné jména nemají, tj. ty, kterými se vztahují Otec se Synem k Duchu svatému a Duch svatým zase k nim. Namísto jména vztahů zde používáme jména původu. Je jasné, že společné vycházení a vycházení označují původ, ale ne vztahy, které z tohoto původu vyplývají, jak to můžeme vidět na vztazích Otce a Syna. Pojem „plození“ totiž označuje aktivní původ, z něhož vyplývá vztah otcovství, a „zrození“ zase pasivní vycházení Syna z onoho původu, kde z tohoto vycházení vyplývá vztah synovství. Podobně ze společného vydechování vyplývá nějaký vztah, stejně jako z vycházení. Protože však tyto vztahy nemají jména, používáme pro jejich označení jména příslušných činností.

60. kapitola

O tom, že ačkoli v Bohu subsistují čtyři vztahy, jsou pouze tři Osoby

Musíme si uvědomit, že ačkoli jsou vlastnosti subsistující v Bohu samotnými božskými Osobami, jak bylo řečeno výše, nemusí být těchto Osob pět nebo čtyři podle počtu vztahů. Počet totiž vyplývá z určitého typu rozdílu. Jako je jedno nerozdělitelným nebo nerozděleným, tak je mnohost něčím dělitelným nebo rozděleným. K mnohosti Osob je třeba, aby měly vztahy moc rozdělovat na způsob protikladu, protože formální rozdíl vzniká pouze protikladem. Jestliže se podíváme na zmíněné vztahy, pak vidíme, že otcovství a synovství jsou navzájem v protikladném vztahu, a nemohou být tedy v tomtéž subjektu. Proto musí být otcovství a synovství dvěmi subsistentními Osobami. Nezrozenost je ale protikladem synovství, nikoli otcovství. Proto mohou otcovství a nezrozenost příslušet jedné a téže Osobě. Podobně společné vydechování neprotiřečí ani otcovství ani synovství ani nezrozenosti. Nic tedy nebrání, aby společné vydechování nebylo v Osobě Otce i Osobě Syna. Proto společné vydechování není subsistující Osoba odlišná od Osob Otce a Syna. Vycházení je však v protikladném vztahu ke společnému vydechování. A protože spolené vydechování patří Otci a Synu, musí být vycházení jinou Osobou než jsou Osoby Otce a Syna. Proto je zřejmé, proč se Bohu neříká Pětijedinný na základě počtu znaků, ale Trojjediný na základě Trojice Osob. Pět znaků totiž není pět subsistujícíh věcí, ale tři Osoby jsou tři subsistující věci. I když jedné Osobě přísluší více znaků nebo vlastností, Osobu ustavuje pouze jedna. Osoba totiž není ustavena vlastnostmi tak, že by ji utvářely mnohé z nich, ale tím, že samotná vztahová subsistující vlastnost je Osobou. Kdybychom chápali několik vlastností jako vlastnosti oddělené a samy o sobě subsistující, pak by šlo o několik Osob a ne o jednu. Musíme tedy celé věci rozumět tak, že z několika vlastností neboli znaků příslušejících jedné Osobě, ustavuje Osobu ta, která ostatní v řádu přirozenosti předchází. Je zřejmé, že nezrozenost nemůže být prvním znakem Otce, který by ustavoval jeho Osobu, jednak proto, že nic nemůže být ustaveno negací, jdnak proto, že tvrzení negaci přirozeně předchází. Společné vydechování v řádu přirozenosti předpokládá otcovství a synovství, stejně jako vycházení Lásky předpokládá vycházení Slova. Tudíž ani společné vydechování nemůže být první známkou Otce ani Syna. Zbývá tedy otcovství jako první známka Otce, synovství jako první známka Syna a vycházení jako první známka Ducha svatého. To znamená, že tři ze známek ustavují Osoby: otcovství, synovství a vycházení. A tyto tři znaky musejí být vlastnostmi. To, co ustavuje Osobu, musí patřit pouze této Osobě. Principy individuace totiž nemohou patřit více individuím. Tyto tři znaky se tedy nazývají osobními vlastnostmi, které popsaným způsobem ustavují tři Osoby. Ostatním znakům se říká vlastnosti nebo znaky Osob, ale ne osobní vlastnosti nebo znaky, neboť Osobu neustavují.

61. kapitola

O tom, že odmyslíme-li si osobní vztahy, nezbudou ani Hypostaze

Z toho je zřejmé, že když si odmyslíme osobní vlastnosti, nezůstanou ani Hypostaze. Když si v rozumové analýze odmyslíme formu, zůstane subjekt této formy, např. odmyslíme-li si bělost, zůstane povrch věci, když si odmyslíme ten, zůstane substance, když si odmyslíme její formu, zůstane první materie. Když si ale odmyslíme samotný subjekt, nezůstane nic. Osobní vlastnosti jsou však samotné subsistující Osoby. Tyto vlastnosti neustavují Osoby tak, že by přistupovaly k nějakému již existujícímu subjektu. V Bohu totiž nemůže být rozdílné nic, co se o něm vypovídá absolutně, pouze to, co je vztahové. Proto odmyslíme-li si osobní vlastnosti, nezůstanou žádné od sebe odlišné Hypostaze. Odmyslíme-li si však neosobní znaky, od sebe odlišné hypostaze zůstávají.

62. kapitola

O tom, zda po odmyšlení si osobních vztahů zůstane božská esence

Kdyby se někdo ptal, zda po odmyšlení osobních vlastností zůstane božská esence, pak musíme odpovědět, že v jistém smyslu ano, v jistém smyslu zase ne. Rozumová analýza je totiž dvojího typu: Za prvé je to abstrakce formy od materie, tj. postup, při kterém mysl postupuje od toho, co je formálnější, k tomu, co je materiálnější. Nejprve se totiž odnímá základní forma, a nakonec zůstává první subjekt. Za druhé je to abstrakce obecného z jednotlivého, kde se postupuje jaksi v opačném pořadí. Nejprve se totiž odnímají individuující materiální podmínky, aby se došlo k tomu, co je společné. V Bohu však není ani materie a forma, ani obecné a jednotlivé. Je v něm ale něco společného a něco vlastního, co je subjektem společné přirozenosti. Podle našeho způsobu chápání se totiž Osoby mají k esenci jako vlastní subjekty k společné přirozenosti. Podle prvního typu rozumové analýzy nezůstane po odmyšlení osobních vlastností, které jsou samotnými subsistujícími Osobami, společná přirozenost nezůstane. Podle druhého typu však ano.

63. kapitola

O vztahu osobních činností k osobním vlastnostem

Z výše řečeného je zjevné, jak jsou osobní činnosti uspořádány vzhledem k osobním vlastnostem. Osobní vlastnosti jsou subsistentní Osoby. Osoba subsistující v nějaké přirozenosti však jedná tak, že v síle své přirozenosti tuto svou přirozenost sdílí, neboť druhová forma je principem plození toho, co je druhově podobné. A protože osobní činnosti patří k onomu sdělování božské přirozenosti, musí subsistentní Osoba sdělovat společnou přirozenost v síle této přirozenosti samotné. Z toho plynou dva závěry: Za prvé, že moc plození u Otce je samotnou božskou přirozeností, neboť moc cokoli činit je principem toho, v síle čeho něco jedná. Za druhé, že osobní činnost, tj. plození, předpokládá podle našeho chápání jak božskou přirozenost, tak osobní vlastnost Otce, kterou je sama jeho Hypostaze, přestože taková vlastnost, nakolik je vztahem, z činnosti vyplývá. A tedy, jestliže se soustředíme na to, že je Otec subsistentní Osobou, můžeme říci, že plodí proto, že je Otcem. Jestliže se ale soustředíme na to, že je vztahový, pak bychom měli říci naopak, že je Otcem proto, že plodí.

64. kapitola

O tom, jak je třeba chápat plození z hlediska Otce a z hlediska Syna

Je však třeba vědět, že vztah aktivního plození k otcovství musíme brát jinak než vztah pasivní zplozenosti neboli zrození k synovství. Aktivní plození totiž v řádu přirozenosti předpokládá Osobu plodícího, ale pasivní zplozenost neboli zrozenost v řádu přirozenosti předchází zplozenou Osobu, neboť zplozená Osoba existuje díky svému zrození. Proto aktivní plození předpokládá v řádu myšlení otcovství jakožto Osobu Otce. Zrození však nepředpokládá synovství jakožto Osobu Syna, ale v řádu myšlení Osobu Syna předchází oběma způsoby: Osobu ustavuje a je vztahem. A podobně je třeba chápat to, co patří k vycházení Ducha svatého.

65. kapitola

O tom, že se osobní činnosti odlišují pouze pojmově

Když konstatujeme řád mezi osobními činnostmi a osobními vlastnostmi, tak z toho nechceme vyvozovat, že se od sebe odlišují reálně. Jejich odlišnost je pouze pojmová, neboť jako je Boží myšlení samotným myslícím Bohem, tak je i plození Otce samotným plodícím Otcem, byť se jedná o jiný typ označení. Podobně platí, že ačkoli má jedna Osoba více znaků, není v ní nějaké složení. Nezrozenost totiž nemůže jakožto negativní vlastnost způsobit žádné složení. Dva vztahy v Osobě Otce, tj. otcovství a společné vydechování, jsou u Osoby Otce reálně totožné. Jako je otcovství Otcem, tak je i společné vydechování v Otci Otcem a v Synu Synem. Liší se však vzhledem k tomu, k čemu se vztahují. Otec se svým otcovstvím vztahuje k Synu a společným vydechováním k Duchu svatému. Podobně se Syn vztahuje svým synovstvím k Otci a společným vydechováním k Duchu svatému.

66. kapitola

O tom, že vztahové vlastnosti jsou samotnou božskou esencí

Vztahové vlastnosti však musí být samotnou božskou esencí. Jsou totiž samotnými subsistujícími Osobami. Subsistující Osoba v Bohu ale nemůže být něčím jiným než božskou esencí a božská esence je samotným Bohem, jak bylo výše ukázáno. Vztahové vlastnosti jsou tudíž reálně totožné s božskou esencí. Dále: Cokoli je v něčem jinak než esenciálně, tak je tam akcidentálně. V Bohu však nemůže být žádný akcident, jak bylo výše ukázáno. Vztahové vlastnosti tedy nejsou reálně odlišné od božské esence.

67. kapitola

O tom, že vztahy nejsou přidružené z vnějšku, jak učí žáci Gilberta z Poitiers

Nelze však říci, že zmíněné vlastnosti nejsou v Osobách, ale že se k nim mají jako cosi vnějšího, jak tvrdí zastánci Gilberta z Poitiers. Reálné vztahy musí být v tom, co se vztahuje, jak je zjevné v případě tvorů, ve kterých jsou reálné vztahy jako akcidenty v subjektu. Ony vztahy, kterými se odlišují Osoby v Bohu, však jsou reálnými vztahy, jak bylo ukázáno výše. Musejí tedy být v božských Osobách, avšak ne jako akcidenty, neboť vlastnosti, které jsou u tvorů akcidenty, např. moudrost, spravedlnost a další, v případě Boha akcidenty nejsou, jak bylo výše ukázáno. Dále: V Bohu může být rozdíl pouze prostřednictvím vztahů, neboť vše, co se vypovídá absolutně, je Osobám společné. Kdyby se vztahy měly k Osobám jako cosi vnějšího, nezůstal by mezi Osobami žádný rozdíl. Vztahové vlastnosti jsou tedy v Osobách takovým způsobem, že jsou samotnými Osobami a zároveň samotnou božskou esencí, jako se říká i o moudrosti a dobrotě, že jsou v Bohu, a zároveň jsou samotným Bohem a božskou esencí, jak bylo ukázáno výše.

přeložil: Tomáš Machula
Zde je uvedena pouze část (32 kapitol) nezredigovaného překladu bez poznámkového aparátu.
Překladu celého spisu a příprava poznámkového aparátu je v dokončovací fázi. Vydání v nakladatelství Krystal OP se předpokládá na konci roku 2009.