Tomáš Akvinský

OTÁZKY O DUŠI

Otázka čtrnáctá

Je lidská duše nesmrtelná?

Za čtrnácté se ptáme na nesmrtelnost lidské duše. Zdá se, že je (lidská duše) pomíjivá. Praví totiž Kazatel: „Jeden je zánik lidí i zvířat, a stejný je osud obou.“ Avšak když zanikají zvířata, zaniká i jejich duše. Proto když zaniká člověk, jeho duše pomíjí.

2. Pomíjivé a nepomíjivé se odlišuje rodem, jak se praví v 10. knize Metafyziky. Avšak lidská duše a duše zvířat se neodlišují rodem, neboť člověk se od zvířat rodem neodlišuje. Duše člověka a duše zvířat se tedy neodlišují z hlediska pomíjivého a nepomíjivého. Duše zvířat je však pomíjivá. Lidská duše tedy není  nepomíjivá.

3. Jan Damašský říká, že anděl přijímá nesmrtelnost nikoli svou přirozeností, ale milostí. Anděl však není níže než duše. Duše tedy není přirozeně nesmrtelná.

4. Filosof v 8. knize Fyziky dokazuje, že první hybatel má nekonečnou moc, protože pohybuje od nekonečného času. Jestliže má tedy duše sílu přetrvat nekonečný čas, pak z toho plyne, že je její moc nekonečná. Avšak nekonečná moc není  v konečné esenci. Plyne z toho tedy, že kdyby byla duše nepomíjivá, byla by její esence nekonečná. To je ovšem nemožné, protože nekonečná je pouze esence božská. Lidská duše tedy není nepomíjivá.

5. Avšak (namítající) pravil, že lidská duše je nepomíjivá ne vlastní esencí, ale božskou mocí. – Na druhé straně: To, co něčemu nepatří prostřednictvím jeho vlastní esence, pro něj není esenciální (vlastností). Avšak pomíjivost a nepomíjivost  se o čemkoli vypovídají esenciálně, jak praví Filosof v 10. knize Metafyziky. Jestliže je tedy duše nepomíjivá, musí být nepomíjivá svou vlastní esencí.

6. Všechno,k co je, je buď pomíjivé  nebo nepomíjivé. Jestliže tedy lidská duše ze své přirozenosti není nepomíjivá, pak je ze své přirozenosti pomíjivá.

7. Všechno nepomíjivé má moc  ustavičně existovat. Jestliže je tedy lidská duše nepomíjivá, plyne z toho, že má moc ustavičně existovat. Nemá tudíž bytí po nebytí, což odporuje víře.

8. Augustin říká, že jako je Bůh  životem duše, tak je duše životem těla. Smrt je ale privací života. Smrtí je tedy duše odňata.

9. Forma existuje pouze v tom, co je. Avšak duše je formou těla. Nemůže tedy být jinak, než v těle. Zaniká tedy při zániku těla.

10. Avšak (namítající) pravil, že to platí o duši z hlediska toho, nakolik je formou, ale ne z hlediska její esence. – Na druhé straně: Duše není formou těla pouze v nevlastním smyslu. Kdyby tomu tak bylo, tak by byl člověk – protože duše ustavuje člověka jakožto forma těla – jsoucnem v nevlastním smyslu. Cokoli však něčemu přísluší nikoli pouze v nevlastním smyslu, to mu přísluší z hlediska esence. (Duše) je tedy formou z hlediska své esence. Jestliže je tedy pomíjivá nakolik je formou, bude pomíjivou i z hlediska své esence.

11. Cokoli společně tvoří jedno bytí, vztahuje se k sobě tak, že při zániku jednoho zaniká i  druhé. Avšak duše a tělo tvoří společně jedno bytí, totiž bytí člověka. Po zániku těla tedy zaniká i duše.

12. Smyslová duše a rozumová duše jsou co do substance v člověku jedno. Avšak smyslová duše je pomíjivá. Rozumová duše je tedy také pomíjivá.

13. Forma musí být přiměřená materii. Avšak lidská duše je v těle jako forma v materii. Když je tedy pomíjivé tělo, bude pomíjivá i duše.

14. Jestliže může být duše oddělená od těla, musí mít nějakou činnost bez těla, neboť žádná substance není nečinná. Avšak žádná činnost nemůže patřit duši bez těla, a to ani myšlení, o kterém by se mohlo nejvíce zdát, že je to možné. Myšlení totiž není (možné) bez představ, jak praví Filosof, a představa zase není (možná) bez těla. Duše tedy nemůže být oddělena od těla, ale (naopak) zaniká se zánikem těla.

15. Jestliže je lidská duše nepomíjivá, pak to bude jedině proto, že myslí. Zdá se však, že myšlení lidské duši nepřísluší, protože to, co je nejvyšší v nejnižší (sféře) přírody, napodobuje nějakým způsobem činnost přírody vyšší, ale  nedosahuje její (plnosti), např. opice jaksi napodobuje činnost člověka, avšak pouze nedokonale. Podobná se zdá být situace člověka, který je nejvyšší v řádu materiálních věcí a jaksi napodobuje činnost rozumových separovaných substancí, kterou je myšlení, avšak nedosahuje ho. Nezdá se tedy nijak nutné tvrdit, že je lidská duše nesmrtelná.

16. Vlastní činnost druhu vykonávají buď všichni nebo většina těch, kteří do druhu patří.  Avšak jen málo lidí patří k těm, kdo (skutečně) myslí. Myšlení tedy není vlastní činností lidské duše. Není proto nutné, aby byla lidská duše nepomíjivá proto, že je myslící.

17. Filosof v 1. knize Fyziky praví, že všechno konečné se spotřebuje, neboť se neustále něco odebírá. Avšak přirozené dobro duše je konečné dobro. Protože se přirozené dobro lidské duše umenšuje jakýmkoli hříchem, zdá se, že nakonec úplně zmizí. A tak lidská duše někdy zanikne.

18. Slabostí těla je oslabována i duše, jak se ukazuje z jejích činností. Zánikem těla tedy zaniká i duše.

19. Všechno, co je z ničeho, se v nicotu navrací. Avšak lidská duše je stvořená z ničeho. Navrací se tedy v nicotu. Z toho tedy plyne, že je duše pomíjivá.

20. Dokud trvá příčina, trvá i účinek. Avšak duše je příčinou života těla. Kdyby tedy duše ustavičně trvala, zdá se, že by i tělo ustavičně žilo, což je zjevně mylné.

21. Všechno, co je o sobě subsistentní, je „toto něco“ náležející do nějakého druhu a rodu. Avšak lidská duše, jak se zdá, není „toto něco“, ani nenáleží do druhu nebo rodu jako individuum nebo druh, protože je formou. Být v rodu nebo druhu totiž patří skladbě (materie a formy) a ne materii nebo formě (samotné), kromě případu upřímného vyjádření. Lidská duše tedy není o sobě subsistentní a tak po zániku těla nemůže přetrvat.

Na druhé straně:

1. Ve 2. kapitole knihy Moudrosti se praví: „Bůh učinil člověka neporušitelného a k obrazu a podobě své ho učinil.“ Z toho lze udělat závěr, že člověk je neporušitelný, tj. nepomíjivý, nakolik je (stvořen) k obrazu Božímu. K obrazu Božímu je však (stvořen) co do duše, jak praví Augustin v knize O Trojici. Lidská duše je tedy nepomíjivá.

2. Všechno, co pomíjí, má protiklady, nebo je z protikladů složeno. Avšak lidská duše je naprosto bez protikladů, protože i to, co je samo o sobě protikladem, v duši protikladem není. Důvody, proč je něco protikladem, totiž v duši protiklad nepředstavují. Lidská duše je tedy nepomíjivá.

3. Nebeským tělesům se říká nepomíjivá proto, že nemají (takovou) materii jako (tělesa) podrobená vzniku a zániku. Lidská duše je však  naprosto nemateriální. Plyne to z toho, že nemateriálně přijímá intencionální obrazy věcí. Lidská duše je tedy nepomíjivá.

4. Filosof praví, že rozum se odděluje od těla jako trvalé od pomíjivého. Rozum je však částí duše, jak sám (Filosof) říká. Lidská duše je tedy nepomíjivá.

Odpověď:

Je třeba říci, že je naprosto nutné, aby byla lidská duše nepomíjivá. K objasnění této věci je třeba zvážit, že to, co k něčemu o sobě patří, nemůže být od něj odňato, např. od člověka nemůže být odňato, že je živočich, nebo od čísla, že je sudé nebo liché. Je však zjevné, že bytí o sobě patří k formě, neboť všechno má bytí podle své vlastní formy. Bytí tedy od formy nelze žádným způsobem oddělit. Pomíjejí tedy (jsoucna) složená z materie a formy tak, že ztrácejí formu, k níž náleží bytí. Samotná forma však o sobě zaniknout nemůže. Zaniká ale v nepřímém smyslu při zániku (jsoucna) složeného (z materie a formy), nakolik ustává bytí složeného (jsoucna), kdy jde o takovou formu, která nemá bytí, ale je pouze (principem), jehož prostřednictvím složené (jsoucno) existuje. Jestliže jde tedy o formu, která bytí má, pak je tato forma nutně nepomíjivá. Bytí se totiž odděluje od něčeho, co má bytí, pouze tehdy, když se od něj odděluje forma. Jestliže tedy to, co má bytí, je samotná forma, je nemožné, aby se od ní bytí oddělilo.

Je však zjevné, že princip, jehož prostřednictvím člověk myslí, je forma, která má bytí, a ne pouze jsoucno, jehož prostřednictvím něco existuje. Myšlení, jak dokazuje Filosof ve 3. knize O duši, není aktem vykonávaným prostřednictvím tělesného orgánu. Nebylo by totiž možné najít nějaký tělesný orgán, který by mohl přijímat všechny smyslově dostupné přirozenosti, především protože přijímající musí být zbaven přirozenosti toho, co přijímá, jako např. zornička barvy. Každý tělesný orgán však má nějakou smyslovou přirozenost. Avšak rozum, kterým myslíme, je schopen poznání všech smyslově dostupných přirozeností. Je tudíž nemožné, aby jeho činnost, kterou je myšlení, byla vykonávána prostřednictvím nějakého tělesného orgánu. Je tedy jasné, že rozum má sám o sobě činnost, kterou nesdílí s tělem. Všechno je však činné v souladu s tím, co to je. To, co má bytí samo o sobě, je i samo o sobě činné. To, co bytí samo o sobě nemá, není ani samo o sobě činné. Teplo přece nehřeje, hřeje to, co je teplé. Z toho tedy plyne, že rozumový princip, jehož prostřednictvím člověk myslí, má bytí pozvednuté nad tělo a na těle nezávislé.

Je také zřejmé, že takový rozumový princip není něčím složeným z materie a formy, protože intencionální obrazy se v něm přijímají naprosto nemateriálně. To se ukazuje v tom, že rozum se zabývá obecným, které je poznáváno abstrakcí od materie a materiálních podmínek. Nezbývá tedy než uznat, že rozumový princip, kterým člověk myslí, je forma, která má bytí. Je proto nutné, aby byla nepomíjivá. A to je to, o čem mluví i Filosof, když říká, že rozum je cosi božského a věčného. V předchozích otázkách však bylo ukázáno, že rozumový princip, kterým člověk myslí, není nějaká separovaná substance, ale něco formálně náležejícího člověku, což je duše nebo část duše. Z toho tedy vyplývá, že je lidská duše nepomíjivá.

Všichni, kteří tvrdili, že lidská duše zaniká, byli vyvráceni něčím z toho, co bylo řečeno. Někteří tvrdili, že je duše tělem, a že není formou, ale něčím složeným z materie a formy. Jiní zase tvrdili, že se rozum neodlišuje od smyslů a v důsledku toho že má pouze činnosti, (které vykonává) prostřednictvím tělesného orgánu a nemá tedy bytí pozvednuté nad tělo. Není (podle nich) tedy formou, která má bytí. Další zase tvrdili, že rozum, kterým člověk myslí, je separovaná substance. Všechny tyto (pozice) byly výše prokázány jako mylné. Nezbývá tedy než uznat, že je lidská duše nepomíjivá.

Lze to potvrdit dvěma způsoby. Za prvé ze strany rozumu, neboť (věci), které jsou samy o sobě pomíjivé, jsou jakožto přijaté v rozumu nepomíjivé. Rozum totiž přijímá věci v obecnosti, to znamená způsobem, k němuž pomíjivost nepatří. Za druhé z přirozené žádosti, která v žádné věci nemůže vyjít naprázdno. V lidech pak vidíme žádost po věčnosti. Je to pochopitelné. Je-li totiž bytí jako takové žádoucí, pak si myslící (člověk), který poznává bytí jako takové a ne pouze bytí tady a teď, přirozeně žádá bytí jako takové a po všechny časy. Zdá se tedy, že ona žádost nevychází naprázdno, ale že je člověk co do rozumové duše nepomíjivý.

K námitkám:

1. Šalomoun v knize Kazatel mluví skutečně jako řečník, chvíli z pozice moudrého, chvíli zase z pozice pošetilého. Uvedená slova pak pronáší z pozice pošetilého. Jiná možná odpověď je, že jde o zánik člověka a zvířat jakožto skladby (materie a formy), což se u obojího děje oddělením duše od těla. Po oddělení ovšem lidská duše přetrvává, kdežto duše zvířat nikoli.

2. Kdyby byly lidská duše a duše zvířat samy o sobě umístěné do rodu, pak by patřily do různých rodů, díváme-li se na rod z hlediska přírody. Z tohoto hlediska se totiž pomíjivé a nepomíjivé nutně odlišuje rodem, i když se z nějakého společného hlediska mohou shodovat. A tak mohou být umístěny do jednoho rodu z hlediska logiky. Duše však není v rodu jako druh, ale jako část druhu. Obojí skladba (duše a těla) je však pomíjivá, jak tak, jejíž částí je duše lidská, tak ta, jejíž částí je duše zvířat. Nic proto nebrání tomu, aby byly jednoho rodu.

3. Jak říká Augustin, pravá nesmrtelnost je pravou neproměnlivostí. Neproměnlivost co do volby, tj. nemožnost změnit se z dobrého ke zlému však mají anděl i duše díky milosti.

4. Bytí se k formě vztahuje tak, že ji samo o sobě následuje, avšak nikoli jako účinek sílu činitele, tj. např. pohyb sílu hybatele. Přestože tedy to, že něco může působit pohyb od věčnosti, dokazuje nekonečnou sílu hybatele, to, že něco může od věčnosti existovat, nedokazuje nekonečnost formy, jejímž prostřednictvím to existuje, podobně jako to, že „dvojí“ je vždy sudé, nedokazuje jeho nekonečnost. To, že něco existuje od věčnosti, spíše dokazuje nekonečnou moc toho, kdo je příčinou jeho bytí.

5. „Pomíjivé“ a „nepomíjivé“ jsou esenciální predikáty, které plynou z esence jako z formálního nebo materiálního principu, ale ne jako z principu činného. Činný princip věčnosti (věcí) je něco (těmto věcem) vnějšího.

6. A z toho plyne i řešení šesté námitky.

7. Duše má sílu ustavičné existence, ale tuto sílu neměla vždy. Proto není třeba, aby (duše) vždy existovala, ale (stačí) aby jí v budoucnu nikdy (bytí) nechybělo.

8. Duše se nazývá formou těla nakolik je příčinou života, tak jako forma je principem bytí. Bytím živých bytostí je totiž žití, jak praví Filosof ve 2. knize O duši.

9. Duše je taková forma, která má bytí nezávislé na tom, čeho  je formou. Ukazuje na to její činnost, jak bylo již řečeno.

10. Ačkoli je duše svou vlastní esencí formou, přesto jí může něco patřit, nakolik je určitým typem formy, tj. subsistentní formou, podobně jako myšlení nepatří člověku proto, že je živočich, i když je člověk živočichem svou vlastní esencí.

11. Ačkoli duše a tělo patří k jednomu bytí člověka, má tělo toto bytí od duše. Lidská duše tak tělu sděluje své bytí, v němž subsistuje, jak bylo ukázáno v předcházejících otázkách. A proto duše přetrvává i poté, co zaniká tělo.

12. Smyslová duše zvířat je pomíjivá. V člověku je však co do substance totožná s duší rozumovou, a proto je nepomíjivá.

13. Lidské tělo je materie přiměřená lidské duši z hlediska jejích činností. Avšak zánik a jiné nedostatky tělu nestávají jako nutný (důsledek) materie, jako bylo ukázáno výše. Lze také říci, že zánik těla pochází od hříchu a není dán původním ustavením (lidské) přirozenosti.

14. Když Filosof říká, že není myšlení bez představ, myslí se tím, situace současného života, v němž člověk myslí prostřednictvím duše. Způsob myšlení duše separované však bude odlišný.

15. Ačkoli lidská duše nedosahuje takového způsobu myšlení, kterým myslí vyšší separované substance, dospívá aspoň k takovému způsobu myšlení, který k prokázání její nepomíjivosti postačuje.

16. I když dokonalého myšlení dosahují jen nemnozí, přesto aspoň nějakého (stupně) myšlení dosahují všichni (lidé). Je zjevné, že první principy dokazování jsou pojmy všem dostupné a rozumově pochopitelné.

17. Hřích naprosto odebírá milost. Neodnímá však nic z esence věci. Odnímá však něco ze sklonu nebo schopnosti (přijímat) milost. A do té míry, do jaké kterýkoli hřích vnáší (do člověka takový) protichůdný sklon, říká se o jakémkoli hříchu, že odnímá něco z dobra (lidské) přirozenosti, tj. schopnosti (přijímat) milost. Nikdy však neodebírá celé dobro přirozenosti, protože (v člověku) vždycky zůstává potence zahrnující sklon k obojímu, i když je tato potence třeba sebevíce vzdálená od svého uskutečnění.

18. Duše není oslabována slabostí těla, a to ani duše smyslová, jak plyne z toho, co říká Filosof v 1. knize O duši, že kdyby stařec získal oko mladíka, viděl by jako mladík. Z toho je jasné, že k oslabení činnosti nedochází kvůli slabosti duše, ale kvůli slabosti orgánu.

19. To, co pochází z ničeho, se do nicoty navrací kromě toho, co je uchováno rukou Vládce. To však není důvod, proč se něco nazývá pomíjivým. Pomíjivým se nazývá to, co má v sobě princip pomíjivosti. „Pomíjivé“ a „nepomíjivé“ jsou totiž esenciální predikáty.

20. I když je duše, která je příčinou života, nepomíjivá, tělo, které přijímá od duše život, je subjektem změn. A proto tělo pozbývá dispozici, která ji uschopňuje k přijetí života. A tak dochází k zániku člověka.

21. I když může duše existovat sama o sobě, nemá sama o sobě druh, protože je (pouze) částí druhu.

 přeložil: Tomáš Machula
Zde je uvedena pouze část (1 otázka) nezredigovaného překladu bez poznámkového aparátu.
Definitivní verzi celého spisu poznámkovým aparátem připravuje k vydání v roce 2009 nakladatelství Krystal OP v Praze.
Práce na překladu byla podpořena grantem Grantové agentury AV ČR "Filosofie a teologie Tomáše Akvinského".