Tomáš Akvinský

SUMMA THEOLOGIAE

Otázka 49

O PŘÍČINĚ ZLA

Dělí se na tři články

 Dále zkoumáme příčinu zla. Ohledně toho se zkoumají tři věci: 1. Zda může být dobro příčinou zla, 2. Zda je nejvyšší dobro, tj. Bůh, příčinou zla, 3. Zda je nějaké nejvyšší zlo, které by bylo první příčinou veškerého zla.

Článek první

Zda může být dobro příčinou zla

Zdá se, že dobro nemůže být příčinou zla.

1. V Matoušově evangeliu se totiž říká: „Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce.“

2. Jeden z protikladů nemůže být příčinou druhého. Avšak zlo je protikladem dobra. Dobro tedy nemůže být příčinou zla.

3. Defektní účinek pochází pouze z defektní příčiny. Avšak zlo – má-li příčinu – je defektním účinkem. Má tedy defektní příčinu. Cokoli defektního je však zlé. Příčina zla tedy může být pouze zlo.

4. Dionýsios říká v knize O božských jménech, že zlo nemá příčinu. Dobro tedy není příčinou zla.

Na druhé straně:

Augustin říká ve spisu Proti Juliánovi, že „zlo nemůže povstat z ničeho jiného než z dobra“.

Odpovídám:

Každé zlo má nějakým způsobem příčinu. Zlo je totiž nepřítomností dobra, které je přirozené a náležité. Avšak když něčemu schází to, co mu přirozeně náleží, může to být pouze díky nějaké příčině, která odchyluje věc od jejích přirozených dispozic. Tak jako něco těžkého stoupá vzhůru pouze působením nějaké síly, tak nějaký činitel přestává působit pouze kvůli nějaké překážce. Příčinou však nemůže být nic jiného než dobro, protože příčina musí být  jsoucno, a každé jsoucno jako takové je dobré. Když uvážíme druhy příčin, pak činitel, forma a cíl přinášejí nějakou dokonalost, která patří k pojmu dobra, a také materie, nakolik je potencí vůči dobru, má povahu dobra. Z toho, co již bylo řečeno, plyne, že dobro je příčinou zla prostřednictvím materiální příčiny. Bylo totiž ukázáno, že subjektem zla je dobro. Formální příčinu však zlo nemá. Je spíše privací formy. Podobně nemá ani účelovou příčinu – spíše je privací nasměrování k příslušnému cíli; charakter dobra nemá totiž pouze cíl, ale také to, co vede k dosažení cíle. Co se týče příčiny jakožto činitele, má zlo takovou příčinu nikoli per se, ale pouze per accidens. K pochopení toho je třeba vědět, že zlo je způsobeno jinak v činnosti a jinak v účinku. V případě činnosti je zlo způsobeno nedostatkem nějakého principu činnosti, tj. hlavního činitele nebo jeho nástroje. Např. nedostatek v pohybu živočicha může být způsoben slabostí hybné síly, jako je tomu u dětí, nebo nedostatečností nástroje, jako je tomu u chromých. Zlo přítomné v nějaké věci (které ale není ve vlastním účinku činitele) je někdy způsobeno silou činitele, jindy z nedostatku v činiteli nebo v materii. Silou neboli dokonalostí činitele tehdy, když z formy zamýšlené činitelem nutně plyne privace jiné formy, např. z formy ohně plyne privace formy vzduchu nebo vody. Proto čím je oheň dokonalejší svou silou, tím dokonaleji vtiskuje svou formu a tím dokonaleji také ruší svůj protiklad. Špatnost a ničení vzduchu a vody tedy pochází z dokonalosti ohně. To se však děje per accidens, neboť oheň nezamýšlí způsobit privaci formy vody, ale tím, že působí svou vlastní formu, působí per accidens i na vodu a vzduch. Jestliže je však nedostatek ve vlastním účinku ohně, jako když například přestává hřát, je to buď nedostatkem činnosti, která vede k nedostatku nějakého principu, jak bylo řečeno výše, nebo je to neschopností materie přijmout činnost působícího ohně. Avšak nedostatečnost je vzhledem k dobru, kterému přísluší jednat per se, něčím akcidentálním. Je proto pravda, že zlo má příčinu pouze per accidens. Tímto způsobem je pak dobro příčinou zla.

K námitkám:

1. Augustin ve spisu Proti Juliánovi říká, že „špatným stromem Pán označuje zlou vůli a dobrým stromem dobrou vůli.“ Z dobré vůle však nepochází zlý morální úkon, protože dobrota morálního úkonu se odvozuje ze samotné dobré vůle. Avšak pohnutí zlé vůle je zapříčiněno rozumovým tvorem, který je dobrý. Příčina zla je tedy dobrá.

2. Dobro není příčinou toho zla, které je mu protikladným, ale nějakého jiného zla. Dobrota ohně kupříkladu působí zlo vodě nebo člověk dobrý svou přirozeností koná morálně špatně. A to, jak bylo řečeno, je působení per accidens. Někdy se však stává, že jeden z protikladů působí per accidens druhý, např. někdy je něco příčinou svého kontrárního protikladu, jako když něco studeného zahřívá věc, kterou obklopuje, tím  že je teplo sváděno do nitra.

3. Zlo má defektní příčinu jinak u věcí volních, jinak u věcí přírodních. Přírodní činitel totiž působí takový účinek, jaký je on sám, pokud nedojde k nějakému vnějšímu zásahu. Proto defektní činitel působí i defektní účinek. Zlo totiž přechází do účinku jen tehdy, když je nějaké zlo předem přítomné v činiteli nebo materii, jak bylo řečeno výše. V případě věcí volních však defekt činnosti pochází z defektního volního aktu, tj. takového, který se aktuálně neneřídí svým pravidlem. Tento defekt není ještě vinou – vina vzniká tehdy, když takto defektní vůle jedná.

4. Zlo nemá příčinu per se, ale pouze per accidens, jak bylo řečeno výše.

Článek druhý

Zda je nejvyšší dobro, to jest Bůh, příčinou zla

Zdá se, že nejvyšší dobro, to jest Bůh, je příčinou zla.

1. Izaiáš praví: „Já jsem Pán a jiného Boha není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo“. A Ámos říká: „Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Pán?“

2. Účinek druhotné příčiny se převádí na příčinu první. Dobro je však příčinou zla, a když je Bůh příčinou veškerého dobra, jak bylo výše ukázáno, pak musí veškeré zlo pocházet od Boha.

3. Ve třetí knize Fyziky se praví, že pro loď je stejná příčina spásy i nebezpečí. Bůh je však příčinou spásy všech věcí. Je tedy i příčinou veškerého nebezpečí a zla.

Na druhé straně:

Augustin praví, že Bůh „není původcem zla, protože není příčinou tíhnutí k nebytí.“

Odpovídám:

Jak plyne z již řečeného, zlo, které spočívá v nedostatku činnosti, je vždy způsobeno nedostatkem na straně činitele. U Boha však není žádný nedostatek, ale naopak nejvyšší dokonalost, jak bylo ukázáno výše. Proto zlo, které spočívá v nedostatku činnosti nebo je způsobeno nedostatkem na straně činitele, se nemůže převádět na Boha jakožto na příčinu. Avšak zlo, které spočívá v porušení nějakých věcí, se na Boha jakožto na příčinu převádí. To platí jak u věcí přirozených, tak i u volních záležitostí. Bylo řečeno, že nějaký činitel, nakolik svou silou působí nějakou formu, jíž následuje zánik a nedostatek, působí onen zánik a nedostatek svou silou. Je zjevné, že forma, kterou Bůh ve stvořených věcech zamýšlí v prvé řadě, je dobro vesmírného řádu. Toto dobro vesmírného řádu však vyžaduje, jak bylo výše uvedeno, aby něco mohlo selhat a aby to někdy selhalo. A tak Bůh působící dobro vesmírného řádu zapříčiňuje v důsledku a jaksi mimochodem i zánik věcí, jak se říká podle první knihy Královské: „Pán usmrcuje i oživuje“. Ale v knize Moudrosti se praví, že „Bůh nepůsobí smrt“, čímž se myslí, že ji nepůsobí jako „o sobě“ zamýšlenou. K řádu vesmíru také patří řád spravedlnosti, který si žádá, aby byli viníci trestáni. Bůh je tedy z výše uvedených důvodů původcem zla trestu, ale nikoli původcem zla viny.

K námitkám:

1. Tyto autority mluví o zlu trestu, ale nikoli o zlu viny.

2. Účinek defektní druhotné příčiny se převádí na první příčinu, která defektní není, pouze z hlediska jsoucnosti a dokonalosti, avšak ne z hlediska onoho defektu čili nedostatku. Například veškerý pohyb při kulhání je způsoben hybnou silou, ale veškerá pokřivenost tohoto pohybu nepochází z hybné síly, ale z pokřivení kosti. A podobně cokoli je ve špatné činnosti jsoucností a činností, to se převádí na Boha jako na příčinu, kdežto co je tam defektního, to není způsobeno Bohem, ale nedostatkem druhotné příčiny.

3. Potopení lodi se připisuje námořníkovi jako příčině, neboť nedělá to, co je třeba k záchraně lodi. Bůh však neustává v činnosti, která je nezbytná ke spáse. Nejedná se tedy o podobný případ.

Článek třetí

Zda je jedno nejvyšší zlo, které je příčinou veškerého zla

Zdá se, že je jedno nejvyšší zlo, které je příčinou veškerého zla.

1. Protichůdné účinky mají protichůdné příčiny. Ale ve věcech se nachází protiklady, neboť Sírachovec říká, že „protikladem zla je dobro, protikladem smrti je život, podobně protikladem spravedlivého je hříšník“. Existují tedy protichůdné principy, jeden dobra a jeden zla.

2. Jestliže je skutečný jeden z protikladů, je skutečný i druhý, jak se praví ve druhé knize O nebi a o zemi. Nejvyšší dobro však skutečné je, jak bylo výše ukázáno. Proto existuje i nejvyšší zlo, které je příčinou veškerého zla, a které je protikladem nejvyššího dobra.

3. Tak, jako se ve věcech nachází dobré a lepší, tak se tam nachází i zlé a horší. O dobrém a lepším se ale mluví ve vztahu k nejlepšímu. Tedy i o zlém a horším se mluví ve vztahu k nějakému nejvyššímu zlu.

4. Všechno, co existuje skrze participaci, se převádí na to, co je skrze esenci. Věci, které jsou pro nás zlé, však nejsou zlé ze své esence, ale skrze participaci. Musíme tedy najít nějaké nejvyšší esenciální zlo, které je příčinou veškerého zla.

5. Cokoli je per accidens, se převádí na to, co je per se. Dobro je však příčina zla per accidens. Musí být tedy nějaké nejvyšší zlo, které je příčinou per se všech zel. Není také možné říci, že zlo nemá per se příčinu, protože by to znamenalo, že zlo není v mnohých věcech, ale pouze v málokterých.

6. Zlo účinku se převádí na zlo příčiny, neboť jak bylo výše řečeno, defektní účinek pochází od defektní příčiny. Takto však nelze jít až do nekonečna. Musí tedy existovat nějaké první zlo, které by bylo příčinou veškerého zla.

Na druhé straně:

Nejvyšší dobro je příčinou všech jsoucen, jak bylo výše ukázáno. Nemůže tedy existovat nějaký opačný princip, který by byl příčinou zlých věcí.

Odpovídám:

Z dříve řečeného je jasné, že není jeden první princip zla, jako je jeden první princip dobra. Za prvé proto, že první princip dobra je dobrý ve své esenci, jak bylo ukázáno výše. Nic ale nemůže být esenciálně zlé, neboť bylo ukázáno, že každé jsoucno, nakolik je jsoucnem, je dobré, a že zlo existuje pouze v dobru jako ve svém subjektu.

Za druhé proto, že první princip dobra je nejvyšší a dokonalé dobro, které předem obsahuje veškeré dobro, jak bylo výše ukázáno. Nejvyšší zlo však existovat nemůže, neboť jak bylo ukázáno, zlo, jakkoliv umenšuje dobro, nemůže toto dobro nikdy úplně strávit. Když tedy vždycky nějaké dobro zůstává, nemůže se jednat o naprosté a dokonalé zlo. Proto říká Filosof ve čtvrté knize Etiky, že kdyby existovalo naprosté zlo, zničilo by sebe samo, neboť zničením veškerého dobra (což je nezbytné k tomu, aby bylo něco naprostým zlem) mizí také samotné zlo, jehož subjektem je dobro.

Za třetí proto, že povaha zla odporuje povaze prvního principu. Jednak proto, že každé zlo je zapříčiněno dobrem, jak bylo výše ukázáno, jednak proto, že zlo může být příčinou pouze per accidens, a tak nemůže být první příčinou. Příčina per accidens je totiž pozdější než příčina per se, jak plyne ze druhé knihy Fyziky. Ti, kteří tvrdí existenci dvou prvních principů, jednoho dobrého a jednoho zlého, se mýlí ze stejného důvodu, který vedl antické filosofy i k jiným podivným názorům. Nevzali totiž v úvahu univerzální příčinu všeho jsoucna, ale pouze partikulární příčiny partikulárních účinků. Proto když zjistili, že něco je svou přirozeností pro nějakou věc škodlivé, usoudili, že je přirozenost oné věci zlá, např. že je zlý oheň, protože spálil dům nějakého chudého člověka. Soud o dobrotě nějaké věci se však nemá dělat na základě nějakého partikulárního vztahu, ale sám o sobě a podle vztahu k celému vesmíru, v němž má každá věc své nejvlastnější místo, jak plyne z výše řečeného. Podobně také když našli dva protikladné partikulární účinky dvou protikladných partikulárních příčin, neuměli převést protikladné partikulární příčiny na jednu univerzální společnou příčinu. Proto se domnívali, že protiklad se u příčin vyskytuje až do úrovně prvních principů. Ale protože se všechny protiklady shodují v jednom společném, je nutné hledat nade všemi vlastními protikladnými příčinami jednu příčinu společnou, podobně jako nad protikladnými kvalitami prvků existuje síla nebeského tělesa. A podobně nade vším, co nějakým způsobem existuje, se nachází jeden první princip bytí, jak bylo výše ukázáno.

K námitkám:

1. Protiklady se shodují v jednom rodě a v povaze bytí. A proto, přestože mají protikladné partikulární příčiny, musíme dojít k jedné společné první příčině.

2. Privace a habitus se nacházejí u téhož subjektu. Subjektem privace je však jsoucno v potenci, jak bylo řečeno výše. Tedy, protože zlo je privací dobra, jak plyne z výše řečeného, je protikladné tomu dobru, které je nějakým způsobem v potenci, a ne nejvyššímu dobru, které je čirým aktem.

3. Vše se zintenzivňuje podle svého rázu. Jako je forma jakousi dokonalostí, tak je privace jakýmsi odnětím dokonalosti. Každá forma je tedy dokonalost a její dobro vzrůstá tím, jak se blíží k hranici dokonalosti, kdežto privace a zlo vzrůstá vzdalováním se od ní. O „zlém“ a „horším“ se tedy nemluví kvůli přibližování se nejvyššímu zlu, tak jako se mluví o „dobrém“  a „lepším“ kvůli přibližování se nejvyššímu dobru.

4. O žádném jsoucnu se neříká, že je zlé kvůli participaci, ale kvůli privaci participace. Není tedy třeba převedení na něco, co by bylo esenciálně zlé.

5. Zlo může mít příčinu pouze per accidens, jak bylo ukázáno výše. Převedení na něco, co by bylo per se příčinou zla, je proto nemožné. Když se však říká, že zlo je většině věcí, je to prostě nepravda. Věci, které vznikají a zanikají, tj. jediné věci, v nichž může docházet k přirozenému zlu, jsou jen malou částí celého vesmíru. A opět: v každém druhu dochází k nějakému defektu přirozenosti jen málokdy. Pouze u lidí se zdá být zlo četné, neboť dobro člověka z hlediska smyslů není dobrem člověka jakožto člověka, tj. z hlediska rozumu. Mnozí lidé se však řídí více smysly než rozumem.

6. U příčin zla nelze postupovat do nekonečna, ale je třeba převést veškerá zla na nějakou dobrou příčinu, z níž pak zlo vychází per accidens.

přeložil: Tomáš Machula
Zde je uvedena pouze část (1 otázka) nezredigovaného překladu bez poznámkového aparátu.
Definitivní verzi (otázky 44-49 z I. dílu Sumy) s poznámkovým aparátem a rozsáhlou úvodní studií můžete najít v knize:
Tomáš Akvinský, O stvoření. Výběr otázek z Teologické sumy, překlad z latiny a úvodní studie Tomáš Machula, Praha: Krystal OP 2008